Každý člověk potřebuje lásku a když ji prožívá, může mu zaslepit oči.

Celý život jsem se snažila v lidech hledat dobré a několikrát jsem na to doplatila. Mrzelo mě to, často jsem si kvůli tomu i poplakala, ale hřálo mě u srdce, že já sama si zachovávám čisté svědomí.

Ten poslední případ, který se mi stal nyní, ve zralém věku, mi ale zlomil srdce!

Působil jako gentleman

V manželství jsem si prožila zklamání podobné tomu, co potkalo více žen: po dvaceti letech společného soužití chytila manžela, jak se říká, „druhá míza“. Našel si o generaci mladší partnerku, odešel od nás a založil si novou rodinu.

Odpustila jsem mu, protože neumím nenávidět. Dokonce jsem v tomto směru přemlouvala i syna a dceru, kteří se na svého otce dlouho a hodně zlobili. Vzpamatovávala jsem se z rozvodu dlouho.

Až když děti definitivně začaly žít vlastním životem, uvědomila jsem si, že sama zůstat nechci. Nebylo ale snadné někoho najít. Zkoušela jsem to nakonec i prostřednictvím inzerátů. Také to moc nezabíralo.

Už jsem to pomalu vzdávala, když mi na jeden seznamovací inzerát odpověděl Luděk, o pět let mladší sympatický muž. Líbil se mi na fotce a zaujal mě i tím, co psal. Měla jsem pocit, že je to takový gentleman ze staré školy.

Působil jako vyrovnaný, vzdělaný a ohleduplný člověk. Tenhle pocit se mi při osobním setkáním jenom potvrdil – asi i proto, že jsem něco takového vlastně očekávala.

Navrhla jsem společné bydlení

Trochu mě zaráželo, že Luděk nikdy nebyl ženatý. Nepůsobil ale dojmem zatvrzelého starého mládence. Když mi pak na první schůzce líčil své citové eskapády, pochopila jsem, že měl asi smůlu na ženy. To mu ale nijak nesebralo životní optimismus.

Ten na mě dokázal opravdu přenést. Velice rychle jsme se sbližovali. Zanedlouho nesměle podotkl, že mu končí podnájem v bytě, kde dosud bydlel. Nabídla jsem mu, ať se přestěhuje ke mně; v té době už jsme beztak spolu začali žít.

Líbilo se mi, že to nejprve odmítal a nechal se vlastně přemlouvat. Netušila jsem tehdy, že je to jen součást jeho taktiky. Uměl prostě manipulovat s lidmi, zejména se zklamanými osamělými ženami, toužícími po lásce.

Já jsem to neviděla a ani jsem to vlastně vidět nemohla. Luděk mi k tomu nezavdával žádný důvod. Choval se opravdu pozorně, nikdy jsme se nehádali. Myslela jsem si, že prožívám nejšťastnější období svého života.

Děkovala jsem osudu, že mi přivedl do cesty opravdovou lásku. Měla jsem za to, že jsem si ji opravdu zasloužila.

Z podezření byla jistota!

První známky toho, že něco není v pořádku, přišly po čtvrt roce. Luděk až příliš často nebýval doma. Samozřejmě se ve mně trochu probudila žárlivost. Nakonec jsem udělala něco, co se mi příčilo a co bych u jiných odsuzovala.

Jednoho dne jsem Luďka po jeho odchodu z bytu tajně sledovala. K mému překvapení nemířil směrem, kde měl pracovat. Dojel až na nádraží a tam nasedl na vlak. Utěšovala jsem se tím, že třeba má nějakou služební cestu, ale o žádné se nezmiňoval.

Zavolala jsem do firmy, o které tvrdil, že je tam zaměstnaný. Luďkovo jméno tam nikdo neznal. Jakmile se jednou pochybnosti daly do pohybu, už je nešlo zastavit.

Na jednu stranu jsem si nepřála odhalit případnou tvrdou pravdu, na druhou stranu jsem ale nechtěla být obelhávaná. Luděk se večer vrátil a když jsem se ho zeptala, jak bylo v práci, lhal mi. To už se podezření změnilo v jistotu.

Poté, co usnul, tajně jsem našla jeho občanský průkaz. Byla jsem v šoku: jmenoval se úplně jinak, než se mi představil. Druhý den jsem na něho udeřila. Po dlouhém zapírání přiznal pravdu, že je na útěku před policií i před lidmi, kterým dluží peníze.

U mě potřeboval jen úkryt. Odešel sám, vyhazovat jsem ho nemusela. Stalo se to už před rokem, ale ta rána mě bolí pořád. A nezbyly mi vlastně ani žádné hezké vzpomínky, když vím, že všechno to krásné bylo falešné!

Marie L. (49), Plzeň