Prožili jsme spolu celý život, vadilo mi na něm všechno. Teď jsem pět let sama, a můj Standa mi najednou chybí. Na hřbitov chodím denně.

Hlavu jsem měla plnou snů a plánů, co všechno v životě musím dokázat. Na rozdíl od jiných žen jsem netoužila příliš po rodině a dětech. Standu jsem vlastně nikdy nemilovala. Byl to skvělý kamarád – a tak trochu můj sluha, který dělal, co mi na očích viděl.

A já toho uměla náležitě využít. Nakonec mě dotáhl až na radnici, protože mě zahrnul pohodlím a slušným majetkem. Mělo to pro mě vlastně spoustu výhod. Děti jsme ale nikdy neměli.

Nechtěla jsem a Standa mě natolik miloval, že se s tím smířil. Pak už bylo pozdě. Mně ale děti nechyběly ani v padesáti. Měla jsem svůj příjemný a pohodlný život, ráda jsem cestovala a chodila za kulturou.

Podpantoflák

Na svého muže jsem postupně začala kašlat. Sice se snažil, mě ale s postupem času zajímal čím dál méně. Měla jsem své milence, a jemu stačilo, když jsem mu jednou za týden v neděli udělala oběd a náhodou ho chvíli nekritizovala. Byl to prostě podpantoflák.

Asi se vnitřně trápil, mně to ale bylo jedno. Je to hrozné, že to musím říct, ale když v šedesáti prohrál boj s rakovinou, musela jsem se hodně přemáhat, aby to vypadalo, že truchlím. A za to mě měl stihnout zasloužený trest.

Stalo se to přesně v den, kdy by měl manžel narozeniny. Zdál se mi o Standovi sen. Najednou jsme byli mladí a tančili spolu na hasičském bále. Vznášeli jsme se spolu jako pírko.

Dívala jsem se na něj v záři světel na tanečním parketě, a nechápu, co se to se mnou stalo. Moje srdce zalila láska. Nikdy jsem nic takového necítila k nikomu, bohužel tedy ani k vlastnímu muži, dokud žil.

Mám to za trest

Ve snu mě objal a já se probudila. Chvěla jsem se jako nějaká pubertální holka, kterou políbil poprvé kluk. S tím citem se nedalo nic dělat. A stále nedá.

Posedl mě, každý den a každou hodinu na svého zesnulého muže myslím, a je mi tak strašně líto, že už tu není. Dala bych cokoli, kdyby se vrátil.

Dnes už bych si vážila toho, že je po mém boku. Stále častěji si říkám, že to je opravdu trest za to, že jsem byla k němu tak bezcitná, že jsem si nevážila jeho velké lásky.

Karla (63), Brno