Dlouho jsem si myslela, že člověk pozná, kdy je třeba pozdě něco změnit. Dnes vím, že to není pravda. Já to nestihla a přišla jsem o nohu.

Seděla jsem na kraji postele a dívala se na prázdné místo pod kolenem. Ještě před několika týdny jsem měla obě nohy. Teď jsem se musela učit úplně obyčejné věci znovu. Jak se postavit, jak se přesunout na vozík nebo jak se osprchovat.

A jak si připravit jídlo, když nemůžu stát u sporáku. V hlavě jsem měla jediné. Jak se smířit s tím, že moje tělo už mi nikdy nebude sloužit tak jako dřív.

Nečekala jsem to

Když mi lékaři před lety řekli, že mám cukrovku, vůbec mě to nevyděsilo. Vlastně jsem nad tím jen mávla rukou. Dostala jsem léky, několik doporučení a dlouhý seznam toho, co bych měla změnit. Méně sladkého, více pohybu, pravidelné kontroly.

Přestat kouřit a dávat si pozor na váhu. Jenže já měla vždycky nějakou výmluvu. Nejdřív jsem byla unavená. Potom jsem řešila rozvod. Pak jsem si říkala, že už jsem si v životě dost vytrpěla a přece si nebudu odpírat každou radost.

Už nebyl čas smlouvat

Když mě bolela noha, tvrdila jsem, že jsem si ji někde narazila. Když se mi udělala rána, čekala jsem, že se zahojí. Nezahojila se. Pamatuji si, jak mi lékař řekl, že infekce postupuje a že není jiné řešení.

Seděla jsem před ním a pořád jsem čekala, že dodá něco, co všechno změní. Že existuje nějaká pilulka, zákrok nebo zázrak. Nedodal nic. Když jsem se probudila po operaci, sáhla jsem pod přikrývku a okamžitě pochopila, že je všechno jinak. Rozplakala jsem se.

Ne kvůli bolesti, ale kvůli vlastní hlouposti. V tu chvíli jsem si vzpomněla na dceru. Kolikrát mě prosila, ať začnu svůj zdravotní stav brát vážně. Kolikrát mi říkala, že mě nechce jednou vozit po nemocnicích. A já se jí smála.

Ztráta nohy a bolest

Nejtěžší nebylo naučit se chodit s protézou a taky podívat se sama na sebe a přiznat si, že jsem část toho všeho mohla ovlivnit. Doma na mě čekala dcera.

Přestěhovala mi postel blíž k oknu, aby se mi lépe vstávalo, odstranila koberce a nalepila na skříňky malé papírky s připomínkami léků.

Nový život

Na stole jsem našla nákupní seznam. „Tentokrát to zvládneme,“ řekla. „My?“ zeptala jsem se. Usmála se. „Ano. My.“ V tu chvíli jsem se rozbrečela znovu. Dojetím, že jsem vychovala oporu, která mě neopustí. V pubertě by to do té holky člověk neřekl. Ale byla jsem a stále jsem pyšná!

Důvod, proč vstávám

O několik dní později přišla moje pětiletá vnučka. Vběhla do pokoje, zastavila se u postele a chvíli si mě prohlížela. „Babi, už tě to nebolí?“ Řekla jsem, že trochu. Přikývla a položila mi na peřinu obrázek, který nakreslila ve školce.

Byla na něm naše rodina. Já, moje dcera, ona a ještě jedna postavička, kterou jsem nepoznala. „To je kdo?“ zeptala jsem se. „To jsi ty, až budeš zase chodit.“

Můj lék

Rozesmála jsem se přes slzy. Nevím, jestli budu někdy nějak chodit. Nevím, jak dlouho potrvá, než si zvyknu na nové tělo, ani jestli budu mít dost síly změnit všechno, co jsem tolik let zanedbávala.

Dana P. (62), Přerov