Matka pro své dítě udělá mnoho. Svého syna jsem stále omlouvala, i když mi třeba bral peníze. Nakonec mě ale začal i bít. Naštěstí zasáhl soused.

Už na základní škole začaly s Honzou potíže. Pral se, často ubližoval hlavně mladším a slabším dětem. Doufala jsem, že se to časem změní. Snila jsem o tom, jaký to bude jednou sportovec, inženýr nebo umělec.

Trpělivě jsem ho hlásila do různých kroužků, z nichž ale byl většinou vyloučen, protože se neuměl chovat. O aktivitu neměl zájem a ostatní rušil.

Ve třinácti se začal kamarádit s těmi nejhoršími výrostky na našem sídlišti. Chodil za školu, kradl mi peníze na cigarety, na alkohol a bohužel i drogy, jak jsem se dozvěděla.

První rána

Situace se horšila s každým rokem. Nevzali ho na žádný maturitní obor, s velkou protekcí se dostal na učiliště, kam ovšem taky moc nechodil. Domů přicházel opilý pozdě v noci. Chtěl po mně často peníze, a když jsem mu je odmítla dát, začaly se mi ztrácet věci.

Po škole, kterou ukončil jen díky mým slzám u ředitele, se do práce nehrnul. Dlouho jsem ho živila a snažila se mu hledat brigády. Byl ale nespolehlivý, většinou do práce nepřišel. To ale stále nebylo to nejhorší.

Když mu bylo devatenáct dostala jsem od něj první ránu. Myslela jsem si, že to bylo omylem, že mě nechtěl uhodit, jen přehnaně gestikuloval… Brzy jsem pochopila, že omlouvat ho už nemá smysl.

Jiný nebude

Můj život se proměnil v peklo. Nebylo dne, aby mě fyzicky nenapadl. Nikomu jsem nic neřekla, styděla jsem se za to, jakého mám syna. Jenže pak jednou se přesně v takovou chvíli otevřely dveře a v nich stál soused.

Přišel si něco půjčit, marně zvonil a pak i klepal, tak zkusil otevřít dveře. Byl to pořádný chlap. Syn dostal nakládačku a kromě nemocnice skončil posléze i před soudem. Než se všechno tehdy vyřídilo, soused se nastěhoval ke mně.

Syn se od té doby neodváží u mě zazvonit. Konečně jsem šťastná, jen mě trápí, že se Honza asi nikdy nezmění a dopadne špatně. Přece jenom to je moje dítě! Jediné!

Marie (60), Olomouc