Do zrádné závislosti se dá upadat dlouho a nenápadně.
Svoje mládí jsem trávila na vesnici, v době, kdy se ještě chodilo na plesy a tancovačky. Právě tam jsem se poprvé opila. Tehdy jsem to jako všichni v mém věku brala coby projev dospělosti. Netušila jsem, že mě alkohol jako problém jednou v životě dostihne.
Po rozvodu na záchytce
Můj manžel měl k pití velmi blízko a já se k němu ráda přidávala. Měli jsme rádi společnost, víkendové večery jsme trávili na návštěvách u kamarádů. Probouzet se v neděli ráno s kocovinou pro mě bylo skoro samozřejmé. Nepovažovala jsem to za nic špatného, ani jsem to nebrala jako závislost. Když jsem pak přišla do jiného stavu a narodila se nám dcera, měla jsem vše pod kontrolou a alkoholu jsem se ani nedotkla. Ten návyk ale ve mně někde hluboko zůstal. Jakmile po deseti letech manželství přišel rozvod, zapíjela jsem žal tak, že jsem jednoho dne dokonce skončila na záchytce. Mělo to pro mě jeden neblahý důsledek: soud nakonec svěřil dceru do péče manžela! Marně jsem se snažila to rozhodnutí zvrátit. S tím, jak jsem ji viděla méně a méně, se mi dcera začala postupně odcizovat. Hledala jsem nového partnera – a našla. Bohužel měl také k alkoholu hodně blízko. Dnes vím, že byla chyba s ním zůstávat, tehdy jsem ale někoho opravdu zoufale potřebovala!
Věřím, že to zvládnu
Bylo to, jako bychom se navzájem stahovali do propasti. Pili jsme ten nejlacinější alkohol ve velkém množství. Pokračovala jsem v tom i poté, co ode mě partner odešel. Ztratila jsem postupně přátele, práci i sebevědomí. Teprve když jednoho dne přijela dcera na nečekanou návštěvu a našla mě v deliriu uprostřed nepořádku, něco se ve mně konečně zlomilo. Vyhledala jsem odbornou pomoc a strávila dobrovolně několik týdnů v protialkoholní léčebně. Až po půl roce abstinence jsem se konečně dala opravdu do pořádku. Našla jsem si práci a k alkoholu už jsem se nevrátila. Věřím, že tenhle boj už zvládnu napořád. Žiji sice sama, ale dcera mě jezdí pravidelně kontrolovat. Už kvůli ní to stojí za to!
Věra M. (44), Kolín
