Dodnes se nemohu vzpamatovat z toho, co se stalo. Stále hledám marná slova útěchy pro kamarádky a moc se o ní bojím.
Marcelka sedí u kuchyňského stolu a bezmyšlenkovitě jezdí vidličkou po talíři. „Sněz alespoň kousek.“ Snažím se kamarádku přimět k nějaké akci. Ale marně. Zdá se pořád být duchem nepřítomná. Je stále ještě pod sedativy. Když ji pouštěli z psychiatrické léčebny, upozorňovali mě na to, že ještě zdaleka není zcela fit. Přesto jsem byla rozhodnutá, že si ji vezmu k sobě. Doma samotnou ji přece nemohu v tomhle stavu nechat. Vždyť je to moje nejlepší kamarádka.
Dlouholeté přátelství
S Marcelou se známe z porodnice. Rodily jsme ve stejný den a ocitly se na jednom pokoji. Oběma se nám narodili kluci jako buci. Její Kamílek byl ale skoro o kilo těžší. Pěkný pořízek už od narození. Padly jsme si tehdy do oko a kontakty z porodnice nepřerušily dodnes. Tedy rovným 34 let. Za tu dobu jsme zažily už hodně. Můj syn Ondřej a její Kamil spolu chodili do školky, později do školy. Byli z nich dobří kamarádi.
Každý šel svou cestou
Jejich cesty se rozdělili až po maturitě. Můj Ondřej byl spíš technický typ a šel studovat robotiku. Kamil byl tak trochu bohém, rád psal, skládal básničky a chtěl být spisovatel. Dostal místo v nějaké redakci, přitom studoval a neustále lítal někde v oblacích. Kluci šli každý svou cestou, ocitli se ve zcela odlišných světech a už se moc nescházeli. Na rozdíl od nás. My s Marcelou udržovali stále těsné přátelství.
Těžké časy jsme zvládly
Marcelka v té době prožívala velkou manželskou krizi. Její muž si našel mladou milenku. A když to na něj prasklo, ani se s tím nijak neskrýval a rovnou se k ní odstěhoval. Marcela nějaký čas o svého muže bojovala. Pak top ale vzdala a podala žádost o rozvod. Tehdy jsem byla její velkou oporou. Můj muž měl pro to pochopení. A tak jsem mohla s Marcelou odjet na společnou dovolenou, chodit s ní do kina a do divadla, aby se necítila tak sama.
Kamil jí dělal starosti
Aby toho nebylo málo, čerstvě rozvedená Marcela musela řešit i život svého dospělého syna. Ten totiž nedodělal školu a nakonec přišel i o místo. Snažil se pracovat na volné noze, ale nikde moc nechtěli brát jeho příspěvky. Vrátili mu i básně, které poslal do jednoho vydavatelství. Dostal se do deprese. Marcela si ho nastěhovala zpátky domů, aby ho mohla de facto živit. Podle mého názoru to nebylo správné, takhle mu vše ulehčovat. Ale mlčela jsem. Bylo to rozhodnutí mé kamarádky.
Trochu nerovný vztah
Před rokem Kamil matce oznámil, že ji přivede představit svou partnerku, se kterou se chtějí vzít. Marcela byla nadšená. Konečně Kamílek bude šťastný, bude mít rodinu a snad zakotví i v nějaké pořádné práci. Když jí ale Kamil svou Hedviku představil, byla Marcela trochu zaražená. Hedvika byla totiž o dvanáct let starší než její syn. Bylo jí 46 a byla už rozvedená. Marcela se rázem přestala těšit na vnoučata a místo toho se snažila synovi brzkou svatbu rozmluvit. Nevadil jí prý ani tak ten věkový rozdíl, jako fakt, že šlo o dost nerovný vztah. Podle ní Hedvika nemohla Kamila vůbec chápat.
Nedal si říct
Kamil si ale trval na svém. Hedviku prý miluje a moc si rozumí. Odstěhoval se k ní do bytu a konečně si zase našel stálou práci. Vypadalo to, že se nakonec přece jen usadil a že má na něj jeho budoucí žena dobrý vliv. Už jsme se s Marcelou začaly dokonce na tu svatbu těšit. Bohužel jsme netušily, co nás čeká.
Proč se to jen stalo
Zpočátku probíhala svatba zcela standardně. Po hostině následovala zábava, kde se pilo a tančilo. Bohužel se asi pilo víc než mělo. Kamil byl už kolem sedmé večer namol. Marcela se ho snažila přesvědčit, aby už nepil. Také Hedvika se o to pokusila, ale marně. Kolem půlnoci se nakonec podařilo mému synovi, který byl Kamilovi za svědka, a několika dalším kamarádům, dostat Kamila do taxíku. Odjel spolu s manželkou domů. Cestou domů však najednou z ničeho nic otevřel dveře auta a vypadl ven. Rovnou pod kola přijíždějícího auta. Byl na místě mrtvý.
Jsme její rodina
Marcela skončila na psychiatrii, kde nějaký čas pobývala. Už nemá nikoho, než mě a moji rodinu. Od smrti Kamila uběhlo teprve půl roku. Je to velmi krátká doba, aby se z toho člověk alespoň částečně vzpamatoval.
Všichni se pořád dokola ptáme, proč jsme tomu nějak nezabránili. Naštěstí každý obviňujeme sami sebe a ne ostatní. Nemůžeme si totiž dovolit hádky. Marcela má přece jen nás.
Alena K. (62), Prostějov
