Nenápadná lesní cesta nás přivedla ke kamenné bráně. Když jsme jí prošli, ocitli jsme se u rozvalin. Tam se objevila zvláštní žena v dlouhých šatech…

Je to už víc než třicet let, co jsme s manželem a dětmi vyrazili na sobotní výlet. Chtěli jsme nasbírat pár hub. Vydali jsme se do míst, kde se údajně nacházely vltavíny, zelené kameny, které jsou prý k nalezení jen v Čechách.

„Třeba nějaké najdeme!“ snažil se manžel navnadit naše líné děti, aby se radovaly z toho, že budou chodit po lese pěšky a přitom hledat houby. Tomáš ani Kačenka z toho nebyli nadšeni. Stálo nás to hodně přemlouvání.

Manžel měl v ruce mapu a buzolu a pořád něco našim potomkům ukazoval a poučoval je. Nakonec jsme v tom lese stejně zabloudili, protože na orientaci v přírodě můj muž talent neměl.

Kam to bude?

Asi po hodině bloudění, kdy už jsme opravdu netušili, kde je sever a kde jih, jsme se usadili na pařezech na malé mýtině a svačili. Manžel při tom zuřivě funěl a zíral do mapy. Nakonec vyskočil. „Tam musíme!“ ukázal směr a my se neochotně zvedli.

Šlapali jsme za ním poslušně, i když nás hnal do kopce. Byla jsem přesvědčena, že musíme jít na opačnou stranu, naše auto jsme totiž nechali u vesničky v údolí. Ale manžel si to nenechal vymluvit.

U studánky

Byli jsme ztracení. Někde jsme museli překročit bludný balvan, říkala jsem si pro sebe, když tu manžel radostně poskočil. „Vidíte?“ Před námi se objevila stará kamenná brána.

Když jsme jí prošli, rozprostřela se před námi louka a na ní rozvaliny nějaké dávné stavby. Snad zřícenina starého hradu? Na mapě zakreslena nebyla. Jak jsme se rozhlíželi kolem, vynořila se před námi z lesa žena. Dlouhé šaty, v ruce džbán.

Rozběhla jsem se k ní. Zastavila se, překvapeně si mě prohlížela a pak řekla málo srozumitelnou češtinou, že jestli chceme vodu, tak tamhle v kapradí je studánka. Na moji otázku, kudy se dostaneme zpátky do vesnice, mi neodpověděla a pokračovala dál.

Žízeň jsme měli, to byla pravda, naše zásoby pití jsme už vypili. Vydali jsme se směrem, který ta žena ukázala. U studánky bylo plno. Zvláštní lidé, všichni oblečení jako z pohádky. Vůbec jsme jim nerozuměli. Můj muž se s nimi chtěl pustit do řeči, ale nepochodil.

Vedla nás do údolí

Pili jsme vodu ze studánky a přemýšleli. Kdo to může být? Skupina nadšenců, kteří si tu hrají na středověk? Takových akcí je v létě spousta.

Manžel měl svou teorii, že to bude určitě akce nějaké zahraniční cestovky, něco jako projížďka pirátskou lodí v Tunisu, jakou jsme zažili na dovolené, tady si zahraniční turisté na dovolené asi zkoušejí, jak se žilo v keltském oppidu.

Ať už to bylo jakkoli, čas letěl, a já toužila být v údolí u našeho auta a mezi normálními lidmi, kteří mluví česky. Když jsem znovu uviděla ženu se džbánem, která nás poslala ke studánce, rozběhla jsem se k ní.

Ona byla jediná naděje. Vedla nás lesem dolů z kopce, až jsem měla občas dojem, že se spíš vznáší, než kráčí. Konečně jsme uviděli v dáli domy.

Poděkovali jsme té dobré duši a belhali se do civilizace. V místní hospodě, kde jsme se usadili na jídlo, nám toho moc neřekli. O rozvalinách na kopci nic nevěděli. Koukali na nás jako na blázny.

Lenka (63), Písecko