Jako obvykle, tak i tehdy jsem šla dát na hrob rodičů a manžela květiny. Během své návštěvy jsem narazila na záhadného muže…

K hrobům chodíme navštěvovat mrtvé. Většinou se jedná o naše blízké nebo přátelé, kterým na hrob nosíme květiny a zapalujeme svíčky a modlíme se za klid jejich duší.

Nezapomenutelný zážitek

Alespoň o tom jsem byla velice dlouhou dobu přesvědčená. Jeden nečekaný a hrozivý zážitek ze hřbitova, ke kterému došlo loni na Dušičky, však změnil můj názor. Zjistila jsem, že někdy můžeme mrtvé i spatřit!

Dětství u prarodičů

O své milované rodiče jsem přišla už v mládí. Byla to obrovská tragédie – jednalo se o velkou autonehodu, kdy je na křižovatce smetl náklaďák, který jim nedal přednost.

Neměli absolutně žádnou šanci. Oba byli na místě mrtví. Naštěstí se mě a mého bratra ujali babička s dědou, kteří nám vytvořili krásný a milující domov.

Další ztráta

Od smrti rodičů jsem pravidelně chodila na jejich hrob. Nikdy jsem nevynechala. V mládí jsem tam chodila s bratrem a prarodiči, později, když jsem se vdala, tam se mnou chodíval i můj muž. Ale ten zemřel rovněž předčasně a byl pohřben v hrobce své rodiny.

Muž u náhrobní desky

Událost, o které vám chci vyprávět, se přihodila loni na podzim. Byl sychravý listopadový den a já jsem šla přes opuštěný hřbitov až do kouta, kde se nacházel hrob mých rodičů. Rychle se šeřilo, takže jsem skutečně v dohledu nikoho neviděla.

Teprve kousek od místa posledního odpočinku otce a matky jsem spatřila staršího muže, který soustředěně čistil náhrobní desku.

Místní hrobník?

Pozdravila jsem ho, ale neodpověděl mi, vlastně ani nezvedl hlavu. Pomyslela jsem si něco o jeho nevychovanosti, pak mě ovšem napadlo i to, že třeba neslyší. Působil dost divným dojmem, skoro jako nějaký bezdomovec. Došlo mi, že má na sobě pracovní oděv.

Usoudila jsem, že je to tedy nejspíš zaměstnanec hřbitova, možná samotný hrobník. Nikdy předtím jsem ho tu neviděla, ale vlastně jsem hrobníka ani pořádně neznala.

Pozdrav neopětoval

Po krátké návštěvě u hrobu mých rodičů jsem se vracela zpátky. Domnělý hrobník už stál u jiné náhrobní desky, takže jsem si řekla, že moje úvaha byla nejspíš správná. Znovu jsem ho pozdravila, ale ani tentokrát muž nereagoval.

Vůbec jsem mu nerozuměla

Následující sobotu jsem toho hrobníka viděla znovu. Bylo to u stejných hrobů jako před týdnem. Protože mám slušné vychování, řekla jsem „dobrý den“, ale po minulých zkušenostech jsem nečekala žádnou odpověď. Muž mě ale překvapil.

Zvedl hlavu, podíval se na mě, odvětil mi pokývnutím hlavy a pak začal mluvit. Nebylo mu ovšem vůbec rozumět, něco trhaně povídal a já z toho zachytávala jen některá slova. V podzimním šeru jsem mu vlastně ani pořádně neviděla do tváře.

Neušlo mi ovšem, jak je výrazně bledý. Nevěděla jsem, jak se zachovat, vlastně jsem o jeho společnost nijak nestála.

Bylo mi nepříjemně

On to asi pochopil, protože se po chvilce otočil zpátky k náhrobní desce a pokračoval v jejím čištění. Neměla jsem z toho setkání dobrý pocit, takže jsem zvolila zpáteční cestu jinou uličkou.

Nechtěla jsem, aby mě ten hrobník znovu oslovil – pokud to tedy skutečně hrobník byl. Moc jsem nechápala, proč se motá stále kolem dvou stejných hrobů.

Šokující podoba

Opět uplynul týden a já zamířila na pravidelnou návštěvu hřbitova. To už byla první prosincová sobota a na rozdíl od minulých týdnů svítilo slunce. Celkem se mi ulevilo, když jsem hrobníka nikde neviděla.

Postála jsem u hrobu rodičů a pak i u hrobky manželovy rodiny déle než obvykle. Na zpáteční cestě jsem se ze zvědavosti zastavila u oněch dvou hrobů, o které se tak pečlivě staral podivný muž.

Dívala jsem se na fotografie zesnulých a málem jsem přitom leknutím vykřikla. Z jedné fotografie na mě totiž hleděla tvář toho muže, kterého jsem měla za hrobníka.

Datum úmrtí

Hleděla jsem na fotku dlouho a dospěla jsem k jistotě, že to musel být on. Napadlo mě, že se mohlo jednat třeba o syna nebo o bratra. Po prvním šoku mě ale čekal ještě další. Datem úmrtí onoho muže byl právě ten den, kdy jsem ho poprvé viděla.

Nedaleko mě stála žena, která si všimla, jak si prohlížím náhrobní desku. Zeptala se mě, co hledám, a já jí řekla, že mě zajímá osud rodiny, která je tam pohřbená. Paní mi sdělila informace, které bych možná raději bývala nevěděla.

Muž, kterého jsem považovala za hrobníka, se stal obětí autonehody. Ve vedlejším hrobě pak byla pohřbena jeho přítelkyně, která se prý po jeho smrti utrápila. Paní se spokojila s tím, že mi vylíčila onu historii, a dál už se mě na nic neptala.

Asi by mi nevěřila, že jsem se tu dvakrát setkala s oním zabitým mužem. Dodnes z toho mívám špatné sny a kdykoliv jdu na hřbitov, cítím podivnou tíseň.

Dana Č. (65), Havlíčkův Brod