V pubertě mi rodiče strašně lezli na nervy. To byly pořád jenom samé zákazy a příkazy, tam nechoď, tohle nedělej. Byla jsem jako vězeň.

Když jsem chodila na základku, v módě byly památníčky, takové zápisníky v ozdobných deskách, kam si děti kreslily a psaly. Nejvíc se mi líbilo, když mi tam někdo nakreslil krásný obrázek.

Trošku mě zklamala babička, která mi tam napsala jen jedinou větu: „Nejvěrnější kamarádka je maminka, u ní najdeš vždycky útěchu.“ Říkala jsem si, že je to při vší úctě nuda, čekala jsem něco zajímavějšího, vždyť babička tak pěkně kreslila.

A navíc mně rodiče v té době pořádně lezli na nervy. Tam nechoď, opovaž se, nikam nepůjdeš, na to zapomeň, v sedm doma a tečka. No prostě hrůza. Když mi bylo necelých sedmnáct, zamilovala jsem se do místního hezouna.

Jmenoval se Franta. „Mně se ten Franta nelíbí,“ chladně mi sdělila máma. „Bojím se, že se mu nedá věřit.“ Zato mně se líbil. Leccos jsem kvůli němu vyváděla.

Hop do záhonu

Když mě pozval na tancovačku, nebylo se mnou k vydržení. Našim jsem to ani neříkala, bylo by to naprosto zbytečné. Se soumrakem jsem otevřela okýnko pokojíčku a hop!

Skočila jsem do záhonu červené řepy a odtud jsem se hnala zadními vrátky pěšinkou přes pole do kulturáku v sousední vesnici. Franta mě přivítal žhavým polibkem.

„Zdrhla jsem kvůli tobě oknem,“ přiznala jsem bez vytáček. „Poprvé v životě. Budu z toho mít oplétačky.“ Mrkl na mě a prohlásil: „Seš dobrá!“ Kapela začala hrát, zatancoval si se mnou jeden jediný taneček a pak se nadobro vypařil.

Tancoval s milionem jiných holek anebo jsem ho zahlédla, jak do sebe u výčepu hází piva a žertuje s přiopilými kamarády. Mě si už ani nevšiml, a já kvůli němu tolik, tolik riskovala.

Vstup zakázán

Ani to mě nepoučilo. Řekla jsem si, že to byla náhoda nebo nedorozumění. Když mě potom vylákal k přehradě do chráněného prostoru, kam byl vstup zakázán, šla jsem s ním jako ovce. Přelezli jsme zeď a ocitli se v zemi nikoho, bez lidí, pod vysokými stromy.

Asi bych uhodla, jaké měl úmysly, ale nebyl na ně čas. Řval na nás chlap s flintou, určitě hlídač, co že tady děláme. Než jsem se stačila leknout, Franta skočil do roští a utekl jako zajíc. I toho vzteklého ozbrojence to překvapilo. Skoro se zasmál.

„Ty máš teda frajera, holka,“ houkl pohrdavě. „Radím ti, pošli ho k čertu, blbce. A sem už nelez, nebo přestanu bejt hodnej strejda.“ Doprovodil mě dobrácky ke zdi a odemkl mi zamčená dvířka.

Frantu jsem, jak radil, poslala k čertu a mámu vzala na milost. Ač se mnou mydlila puberta, pochopila jsem, že máma to se mnou myslí dobře, přesně tak, jak se psalo v památníčku.

Daniela (64), Liberec