Odmalička jsme se s rodiči hodně stěhovali. A někde v té době začal můj problém. Ve snech vídám zbloudilé duše kdysi nešťastných lidí.

Poprvé se mi to stalo, když mi bylo asi deset let. S rodiči jsme se přestěhovali do jiného města. Když jsem šla v novém bytě poprvé spát, nenapadlo mě, že noc prožiji ve strachu.

Po pár minutách si totiž ke mně sedl malý kluk, který měl zohyzděnou tvář. Snažil se mi něco říct. Ječela jsem jako na lesy a běžela jsem k rodičům. Po roce jsem si na to zvykla, ale chlapce jsem se pořád bála.

Děsivé tajemství

Otec velmi často měnil zaměstnání, takže jsme se neustále stěhovali. Tu dobu jsem nenáviděla. Víc než hledání nových kamarádů mi vadilo vědomí, že v novém bytě bude žít někdo další, kdo mě bude děsit.

V dalším bydlišti mě budil starý muž. Dokonce jsem po těle cítila jeho doteky. Rodičům jsem to už ani neříkala. Stejně mi nevěřili. Mysleli si, že mám jen noční můry.

Uklízení sklepa

Nemohla jsem se dočkat dne, kdy si najdu své vlastní bydlení, kde zůstanu napořád. Hned po škole jsem si našla práci a přítele. Přítel Vašek bydlel u své staré matky ve velikém domě. Chtěl, abych se k němu nastěhovala. Nadšená jsem nebyla.

Jednou mě Vašek požádal, jestli bych s ním uklidila sklep. Byla tam hromada starých věcí, papírů. Vašek říkal, ať to nějak zvlášť netřídím, jen postupně házím do kotle. Papíry jsem si neprohlížela, jen jsem je jako robot házela do ohně.

Až u jednoho svazku jsem se zarazila. Jednalo se o úmrtní list nějaké ženy. „Proč se tady válí úmrtní list cizí osoby?“ ptala jsem se překvapeně Vaška. „Nemám zdání, prostě to spal.“ Jak řekl, tak jsem udělala.

Když jsem papír hodila do kotle, zdálo se mi, že v plamenech vidím tvář stařenky. Vyděsilo mě to. Ve sklepě jsme našli nějaké staré fotky. Vašek říkal, že nejsou jejich rodiny, ať je také spálím.

Neklidné noci

V ruce mi uvízla zvláštní fotografie. Byla na ní stará paní. Její tvář byla podobná té z plamenů. Začínala jsem mít velmi zvláštní pocit. V noci jsem myslela, že se zblázním. Stará paní se mi stále zjevovala.

Vyděsila mě tak, až jsem vykřikla, čímž jsem vzbudila Vaška i jeho matku. Už jsem do toho sklepa raději nešla. Další noc se to opakovalo.

Nikdy to nepřestane

Požádala jsem Vaška, abychom se přestěhovali. Někam, kde budeme sami. Jelikož Vaškova matka onemocněla a nemohli jsme ji tam nechat samotnou, našli jsme jí místo v pečovatelském domě. My jsme si pronajali slunečný útulný byt.

Doufala jsem, že už to strašení přestane. Za ty roky, kdy jsem toho byla plná, jsem měla pocit, že se brzy zblázním. Bohužel i v novém bytě jsem si musela zvyknout na společnost.

Na postel si ke mně v noci sedával muž v černém obleku a snažil se mě hladit po vlasech. Jako kdyby mě utěšoval. Majitelka bytu mi řekla, že zde zemřel otec tří holčiček. S touto duší jsem se nakonec spřátelila. Umíme vedle sebe žít.

Veronika F. (53), Brno