Když se nám narodil vnouček Lukáš, byli jsme šťastní. Byl ale jiný než ostatní děti. Mluvil zvláštní řečí, jako by ji snad znal z minulého života…

Když se Lukášek narodil, radovala jsem se, a ještě více můj muž. Už jsme měli dvě vnučky, a když přišel po nich kluk, byli jsme štěstím bez sebe. Lukáš byl ale od narození zvláštní dítko. Vůbec neplakal, nezlobil, ale nemocný nebyl.

Jen se tak moudře na všechny díval, až nám z toho občas běhal mráz po zádech. „Někdy mám dojem, že se na mě dívá očima mého táty,“ řekla jednou druhá babička Zdena, tedy matka mého zetě.

Na hřišti

Její otec pobýval léta v Indii a zemřel tam na následky nějaké infekce. První slůvka Lukáše byla nesrozumitelná. Nebylo to nic, co by ale mohl slyšet od nás. Nechápali jsme, kde k takovým výrazům přišel.

Postupně se učil česká slovíčka, tato „divná“ už říkal jen výjimečně. Když mu byly čtyři, seděly jsme s dcerou na dětském hřišti. Lukášek byl společenský, rád si hrál s ostatními dětmi.

To odpoledne si vybral holčičku, na níž bylo vidět, že má nějaké předky v Asii. Radostně se honili kolem houpaček, až musela zasáhnout holčičky maminka. Něco si s Lukášem řekla, očividně jí to zarazilo a pak se podívala tázavě na nás.

Kde se to naučil?

Přišla k nám a povídá: „Vy učíte chlapečka tamilsky?“ Zíraly jsme na tu ženu s otevřenými ústy. Tvrdila nám, že jí Lukáš řekl několik slov naprosto jasně a srozumitelně v tom starobylém indickém jazyce.

Ten večer přišla babička Zdena a přinesla nějaké předměty svého otce a časopisy o Indii. Lukášek si je se zájmem prohlížel. Pak ukázal na dvojici před nějakým chrámem v Indii a řekl: „Máma s tátou!“

Nikomu z naší rodiny se ti dva nepodobali. Nikdy nám to nevysvětlil, o Indii se ale zajímá dodnes. Je mu třicet a už tam byl pětkrát, rád by se tam prý jednou usadil.

Růžena (77), Praha