Babička říkala, že žádná z žen v našem rodě nebude nikdy šťastná, protože jsme prokleté. S tím, že tragédie stihne i mě, jsem se nechtěla smířit. Musela jsem najít pomoc.
K babičce Barušce jsem chodila ráda, byla hodná a vždy usměvavá, jen jediné mi vadilo – často se křižovala a tvrdila, že žádná z žen v našem rodě nemůže být šťastná.
Protože nás prý kdysi proklela sousedka, která byla strašlivá čarodějnice, a to proto, že jí praprababička přebrala ženicha. V dětství jsme tomu s oběma sestrami věřily. Vodou na babiččin mlýn byla i tragédie, která se stala, když mi bylo pět.
Náš tatínek zemřel, spadl v práci z velké výšky, už mu nebylo pomoci. Babička připomněla, že za to může to naše prokletí. Nezapomněla zmínit, že i dědeček tragicky zemřel, prastrýc zase zmizel v cizině a už jsme o něm nikdy neslyšeli.
Zlé znamení
Všechno jsme si to v dětství vyslechly mnohokrát. Když jsme povyrostly, začaly jsme to brát s rezervou. Kouzla, čáry, duchové! To neexistuje! Babička zemřela, když mi bylo dvanáct, sestry byly starší. Na její sýčkování jsme postupně zapomněly.
Když se vdávala nejstarší z nás – Marta, strhla se uprostřed svatby bouře. „Snad to nebude zlé znamení,“ zaslechla jsem maminku, jak si povzdechla, když jsme se rychle ukrývali na návsi.
Mávla jsem nad tím rukou, ale později mi došlo, že to možná opravdu bylo znamení. První i druhé dítě sestra potratila, pak jí doktor oznámil, že už děti mít nemůže.
Budu bojovat
Prostřední Lenka se nevdala nikdy. Kdykoli si našla přítele, rozešel se s ní. Nakonec se upnula na práci ve školce. Já jsem si přítele našla ve dvaceti letech a žili jsme spolu spokojeně sedm let.
Jen jsme ale začali plánovat svatbu, onemocněl rakovinou. „Babička měla pravdu,“ úpěla moje máma. „Naše rodina je prokletá!“ V tu chvíli jsem si řekla, že ať je to s tou kletbou jakkoli, já budu bojovat.
Stalo se to už po sametové revoluci a dveře k různým věštcům a léčitelům byly otevřené. Začala jsem je obíhat a hledat pomoc nebo alespoň radu. Přítel zatím dál bojoval s nemocí. Už jsem vše viděla černě, když jsem narazila na tu věštkyni.
Byla poměrně mladá cikánka, tento národ má neuvěřitelný talent na věštění. Což se potvrdilo. Aniž bych jí cokoli řekla, jen mě uviděla ve dveřích, vyděšeně se na mě zahleděla. „Vás někdo proklel!“ vyhrkla.
Se slzami v očích jsem jí začala líčit náš příběh. Řekla, že si s tou starou kletbou poradí. Mumlala si pak něco pro sebe, chodila kolem mě, pak vyložila karty a nakonec mi řekla, ať k ní druhý den přijdu i s přítelem.
Konečně
Druhý den mu namíchala nějaké čaje chuti ohavné, a mně dala spoustu útržků papíru s nějakými slovy, jimž jsem nerozuměla. Každý večer jsme měla jeden spálit v bílé svíci. Nevím, jestli to bylo tím, ale zdraví přítele se začalo lepšit.
Došlo k příznivému zlomu, a v naší rodině konečně nastal klid. Snad se to prokletí skutečně zlomilo. Jsem už léta vdaná, máme dvě krásné zdravé dcery. I jim snad bude štěstí dál přát.
Jiřina (59), Zlínsko
