Zamilovala jsem se do Dušana, byl to hodný kluk, nosil mi květiny. Moji rodiče byli proti této známosti a přemlouvali mě, ať ji ukončím.
Rodiče mi vybrali ženicha. Zní to jak z předminulého století, ale je to pravda. Říkali, že to se mnou myslí dobře, jenomže všichni víme, kam vede cesta, co je dlážděna dobrými úmysly. Dnes, řekne-li mi někdo, že to se mnou myslí dobře, otřesu se hrůzou.
Z dobrých úmyslů dostávám vyrážku. Ale už je pozdě. Na gymplu jsem se seznámila na diskotéce s klukem z učňáku, byla to láska na první pohled. Byl hezký, urostlý, a chytrý tak, aby mi to úplně stačilo.
Na rande nosil luční květiny, říkal mi zlatíčko a někdy i napsal milostný dopis. Když se mým rodičům doneslo, že chodím s mladíkem z učňáku, mohli se zbláznit. Tvrdili, že se k sobě nehodíme a že si nebudeme rozumět, ačkoli Dušana neznali.
Namítala jsem, že Dušan přece studuje učební obor s maturitou, mimoto ani já nejsem žádný Einstein, jestli odmaturuji, tak s odřenými lokty. Ale rodiče nepřestávali dělat scény.
Poddajná
Tehdy jsem byla pod tlakem. Naši do mě pořád hučeli, rozejdi se s ním, nebyla bys s ním šťastná. Jak mohli být tak bohorovní, že to věděli předem? Na rande jsem chodívala čím dál zamyšlenější.
Dušan se vyptával, co se mnou je a jak má svou šíleně smutnou princeznu rozveselit. Chodili jsme do kina, do cukrárny, pokaždé vyzvídal, co by mi udělalo radost. A naši nachystali past.
Pozvali na grilování své přátele z vysoké školy spolu s jejich synkem Alešem, zhruba mým vrstevníkem, kterému jsem se zalíbila. Nemarnil čas a hned mě pozval na rande. A protože byl z dobře situované rodiny, tak do nejlepšího podniku ve městě. Neoslnilo mě to. Pořád jsem měla ráda Dušana.
Spojenec
Naši ale měli mocného spojence. Aleše, který právě končil druhý ročník vysoké školy. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla udělat. Rozešla jsem se s Dušanem, moc jsem u toho plakala, a zvolila si jako životního druha Aleše.
Dopadlo to tak, že jsem se deset let po svatbě se dvěma dětmi rozváděla. Na Dušana myslím dodnes, ten se neztratil. Má prosperující firmu a kolem sebe milující rodinu. Myslím, že si mí rodiče, zejména máma, s léty uvědomili, že přestřelili.
Máma mi jednou naznačila, že ji to mrzí, že neměla tušení, že se z Aleše vyklube takový darebák. Jen jsem mávla rukou a ubezpečila ji, že se na ni nezlobím. Nechci, aby se trápila, teď už to nespravíme.
Pavlína (69), severní Morava