Celý život jsem pracovala v kanceláři. Prošla jsem několika firmami, ale většinu svého profesního života jsem strávila na jednom místě.

Práce mě bavila, měli jsme kolektiv, který jsem si nemohla vynachválit, a každý den jsem se těšila na své kolegy.

Vždycky jsem věřila, že dobré pracovní vztahy jsou základem pohody v práci. Bohužel jsem nedávno zjistila, že ne všichni kolegové mají stejné hodnoty jako já.

Její obdiv mě těšil

Tedy především jedna kolegyně jménem Petra. Petra přišla do naší kanceláře asi před pěti lety. Byla mladší než já, energická, komunikativní a zdálo se, že je opravdu šikovná. Od první chvíle jsem si ji oblíbila.

Byla přesně ten typ člověka, který přinášel do práce svěží vítr. Navíc jsme si hned padly do oka. Měly jsme společný smysl pro humor a často jsme si povídaly i o osobních věcech.

Jednoho dne mi Petra řekla: „Víš, obdivuju, jak to tady všechno zvládáš. Máš přehled, víš co a jak. Já bych na tvém místě byla asi úplně ztracená.“ To mě samozřejmě potěšilo. Cítila jsem, že si mě váží, a já si zase vážila jí.

Chovala se divně

Snažila jsem se jí pomáhat, když něco nevěděla, a ráda jsem jí předávala své zkušenosti. Brala jsem ji skoro jako mladší sestru. Jenže postupem času se začaly dít věci, které jsem tehdy nechápala. Petra začala být občas trochu tajemná.

Často odcházela z kanceláře na dlouhé porady s vedením, aniž by mi řekla proč. Když jsem se jí na něco zeptala, odpovídala vyhýbavě. „To je jen něco malého, co řeším,“ říkala. Nechtěla jsem být zvědavá, a tak jsem se tím moc nezabývala.

Situace se vyhrotila asi před rokem. Naše šéfová oznámila, že se uvolnilo místo vedoucí kanceláře, a nabídla mi, abych se přihlásila. Byla jsem překvapená, ale potěšená.

Šance na postup

Věděla jsem, že mám zkušenosti a schopnosti, které jsou pro tuto pozici potřeba. Když jsem o tom mluvila s Petrou, povzbudila mě: „Určitě to zkus! Nikdo jiný tady na to nemá takové předpoklady jako ty.“ S její podporou jsem se rozhodla přihlásit.

Poctivě jsem se připravovala na výběrové řízení a byla jsem přesvědčená, že mám šanci. Jenže tehdy se začaly dít další výjimečné věci. Zjistila jsem, že Petra se také uchází o stejnou pozici, což mě trochu překvapilo, protože mi o tom dosud vůbec neřekla.

Ale především vždy tvrdila, že by na takové místo neměla ani buňky. Když jsem se jí na to zeptala, odpověděla: „Nechtěla jsem ti kazit náladu. Ale když je ta možnost, chci to taky zkusit. Snad to chápeš,“ zamrkala na mě nalepenými řasami.

Proč lže?

Přikývla jsem, ale něco uvnitř mě začalo hlodat. Pár dní před výběrovým řízením jsem zjistila, že Petra šíří po kanceláři různé polopravdy. „Prý už Jana nechce dělat vedoucí, cítí se unavená,“ slyšela jsem ji jednou říkat. Nebo:

„Vedení by mělo dát šanci někomu mladšímu, kdo má nový pohled na věc,“ šířila svá moudra při cigaretce. Byla jsem v šoku. Nikdy jsem neřekla, že nechci na novou pozici vedoucí, a rozhodně jsem neměla pocit, že bych byla na svou práci stará.

V den výběrového řízení jsem se snažila být profesionální a nenechat se ovlivnit. Ale během pohovorů jsem cítila, že vedení už má svého favorita. A měla jsem pravdu. Pozici získala Petra.

Když mi to oznámili, cítila jsem se zrazená. Jakmile jsem vyšla z místnosti, přišla ke mně a řekla: „Víš, neber si to osobně. Byla to jen práce. Ale jsem ráda, že jsi to zkusila.“ Blahosklonně mě poplácala po zádech.

To mám za to?

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Celá léta jsem ji podporovala, učila ji, co a jak, a ona se mi odvděčila tím, že mě podrazila. Když jsem o tom později mluvila s jinými kolegy, dozvěděla jsem se, že Petra dlouhé měsíce vedla vlastní „kampaň“.

Záměrně šířila informace, které měly zpochybnit mou vhodnost na vedoucí pozici. Po této zkušenosti jsem ztratila chuť do práce. Začala jsem přemýšlet o odchodu, protože jsem měla pocit, že už nemohu věřit nikomu.

Bylo těžké přijmout, že někdo, koho jsem považovala za přítelkyni, mi mohl tak ublížit. Můj přítel Tomáš mě uklidňoval, ale moc platné to nebylo. Pak jednou Petra vyjela i na něho a začala ho svádět.

Prý neumím ocenit jeho kvality, mazala mu med kolem úst. To už jsem nevydržela a přede všemi jsem jí nafackovala. Byl to ve firmě docela skandál, něco takového se prý nikdy nestalo.

Už je zase dobře

Dnes už v té firmě nepracujeme ani jedna. Já jsem odešla do jiné společnosti, kde jsem našla nové kolegy a nový začátek. Petru po nějaké době vyhodili, protože na novou pozici zkrátka nestačila. Také poznali její pravou tvář, tak musela z firmy úplně odejít.

Spolu v kontaktu rozhodně nejsme. Tento příběh píšu jako varování i povzbuzení. Varování pro všechny, kteří by snad věřili, že pracovní vztahy jsou vždy upřímné. A povzbuzení pro ty, kteří podobné zklamání zažili.

I když je těžké vyrovnat se se zradou, věřím, že je možné jít dál. Já sama jsem se naučila více si vážit lidí, kteří mě opravdu podporují, a nebát se začít znovu a nebýt naivní.

Martina T. (56), České Budějovice