Po smrti dědečka jsem si k sobě vzala jeho psa Bena. Nechtěl jíst ani pít, tak jsem ho vzala zpět do dědova bytu, kde se pak odehrálo něco neuvěřitelného.
Děda zůstal na stáří sám, jen se svým psem. Byl to mírumilovný a hodný pes, děda ho miloval. Už jen proto jsem ho po dědově smrti nemohla dát pryč. Vzali jsme si ho s přítelem Alešem k sobě.
Věrný přítel
Bena si děda pořídil po smrti babičky, aby nebyl úplně sám. My jsme k tomu byli dost skeptičtí, aby to děda zvládl, ale ukázalo se, že to byla správná volba. Děda se zase usmíval a měl koho pohladit.
Když už to ani s dědou nevypadalo dobře, všechny nás to semlelo. Včetně Bena. I na něm bylo vidět, že cítí, že děda umírá.
Dala jsem mu slib
Stále byl u dědy, olizoval mu ruce. Skoro to působilo, jako by mu vracel lásku, kterou mu děda doteď dával. Rvalo mi to srdce, byl to velmi smutný pohled. Děda se mě dokonce zeptal, co bude se psem, až odejde.
Tekly mi slzy, protože slyšet z jeho úst, že se připravuje na smrt, mě ničilo. Psa jsem doma nechtěla, ale v tu chvíli jsem dědovi slíbila, že se o Bena postarám.
Byl apatický
Den, kdy dědeček zemřel, byl velmi smutný. Venku pršelo, bylo šero, ještě více to umocnilo ten depresivní stav. Bena jsme si přivezli k sobě domů. Zůstával zalezlý v pelechu. Nepil, nežral.
Aleš mi říkal, že truchlí, že mu bude chvíli trvat, než se z toho vzpamatuje. „Ty sis nevšiml, jaké pouto mezi ním a dědou bylo?“ podotkl, a měl pravdu.
Naježil se a štěkal
Začínala jsem se o Bena bát. Přála jsem si a doufala jsem, že se z toho dostane. Když už jsem nevěděla, co dál, rozhodla jsem se, že ho vezmu k dědovi do bytu, třeba se nažere tam. Jakmile jsme do bytu vstoupili, Ben začal lítat po bytě a hledat dědu.
Věřím, že ho všude cítil. Uvařila jsem si čaj a čekala, zda sežere nasypané granule. Místo toho však nastalo něco zcela jiného. Ben začal hrozně vrčet na prázdné místo vedle skříně, jako kdyby tam někdo byl. Naježil se, vrčel a štěkal. Nešlo ho uklidnit. Prošla jsem pro jistotu celý byt, ale nikde nikdo nebyl.
Viděl snad jeho ducha?
Ben nereagoval na zavolání, a když jsem na něj sáhla, vrčel i na mě. Nikdy takový nebyl. Měl klidnou a mírumilovnou povahu. Jeho pohyby ale působily, jako kdyby se nad ním někdo skláněl. Lehal si k zemi.
Připadala jsem si jako blázen, když jsem na to jen nečinně přihlížela, ale nevěděla jsem, co mám dělat.
Pak si Ben lehl a najednou ukázal bříško. Vrněl blahem, jako kdyby ho někdo drbal. Pak si stoupl, začal vrtět ocáskem a rozeběhl se do postele, kde spal děda. Nevím, co Ben viděl nebo cítil, ale já jsem přesvědčená o tom, že to byl duch mého dědečka.
Tereza M. (46), Znojmo
