Začala se mi zjevovat ve snu, a pak jsem ji potkala na ulici. Zavedla mě k obchodu s losy. Jeden jsem si na její radu koupila. Velké překvapení přišlo později.

Poprvé se mi začal ten sen zdát dva roky poté, co jsem se rozvedla. Zůstala jsem sama se dvěma dětmi a byla na tom špatně.

Od svých rodičů jsem nemohla čekat pomoc, protože už nežili, manžel mi dělal naschvály a alimenty, které byly nehorázně nízké, jsem z něho tahala po stovkách.

Musela jsem se přestěhovat z velkého bytu do malé garsonky, kde jsme se tísnili, a to se projevovalo na našich vztazích. Ten sen přišel jednou v noci poté, co jsem dlouho přemýšlela o svém životě a měla chuť ho skončit. Tak zle jsem na tom byla!

Známá, milá tvář

Ve snu jsem pobíhala jako malá holčička po rozkvetlé louce, bylo jaro a nejspíš Velikonoce, protože všude běhaly děti s pomlázkami. Cítila jsem se tak bezstarostně dětsky, že jsem se rozběhla mezi ně. A tam jsem najednou potkala tu dívku.

Byla o dost starší než já, ale její tvář mi byla povědomá. Jako bych ji odněkud znala. Hned jsme se spolu začaly kamarádit, dovádět, tančit a radovat se ze života. Nakonec jsme si upletly z pampelišek věnečky a běžely k domu, kde seděla stará babička.

„To je tvoje prababička, víš?“ Stará milá paní mě pohladila po vlasech a povídá: „Děvenko moje, však bude zase dobře! Uvidíš!“ S pocitem velkého štěstí jsem se probudila. Byla jsem nešťastná, že ten sen zmizel. Další noci jsem se pokoušela jej přivolat.

Povedlo se mi to znovu až za několik dní. A pak ještě znovu. Ten sen mě vysloveně nabíjel energií a chutí do života. Přes den jsem přemýšlela, odkud tu dívku znám. Někoho hodně blízkého mi její obličej připomínal. Hlavně ty jiskrné oči a milý úsměv. Jenže koho? Marně jsem si lámala hlavu.

Šťastný den

Blížil se Den dětí a já šla zamyšleně po našem městě. V peněžence pár drobných, z toho se dalo jen málo nakoupit a uvařit, natož abych dětem pořídila nějaký dárek. Přijela k nám pouť a pro děti to bylo velké lákadlo.

Najednou kolem prošla dívka z mého snu a ještě se na mě otočila. Rozběhla jsem se za ní. Byla stejně milá a usměvavá. Říkala, že je tu na návštěvě u známých. V chůzi a hovoru jsme došly až k trafice. „Koupím si los!“ povídá ta dívka. „Dnes je šťastný den na výhry!“

Stará fotka

Já řekla, že ten já rozhodně nemám. „Ale jo,“ povídá. „Já ti na ten los půjčím!“ To jsem nechtěla, vytáhla jsem své drobné a pod vlivem nějakého omámení si vybrala jeden los. „Vidíš, vyhrála jsi!“ smála se dívka, když jsem setřela políčka.

„A ne málo!“ zněla mi její slova v uších, já se ale marně rozhlížela, kam zmizela. Všude jen spousta lidí. Byla jsem tak šťastná z výhry, že jsem to v tu chvíli neřešila. Co ale bylo na té příhodě nejdivnější?

Po letech jsem si prohlížela staré rodinné album a narazila na černobílou fotku mé maminky, když byla ještě mladé děvče. Ty oči, ten úsměv? Byla to ona – mně tak povědomá dívka – z mého snu!

Adéla(62), Chrudim