Měli jsme jasnou představu o chalupě, kterou koupíme. Když jsme takovou našli, byli jsme štěstím bez sebe. Tedy jen do chvíle, než jsme zjistili, že v tom starém domě nejsme sami.
Koupi domu rozhodně nikdy nepodceňujte! Určitě napřed zajděte za místním kronikářem a proberte s ním historii domu, v němž chcete strávit kus života. Mohlo by se vám totiž stát, že tam nebudete sami. Že budete mít nájemníka z dob minulých.
A bude velmi pravděpodobné, že nebude z vaší přítomností nadšen. Právě to se totiž stalo nám! Na duchy jsme s manželem nikdy nevěřili. V paneláku, kde jsme prožili přes dvacet let společného života, jsme na žádného nenarazili.
Tady straší
Nikdy bych nevěřila, že se to změní ve chvíli, kdy se zmůžeme na chalupu. Tedy chalupu – přes dvě stě let starou usedlost v jihozápadních Čechách. Zamilovali jsme si ji na první pohled.
Vypadala zachovale, vešla se do ní celá naše velká rodina včetně dvou dětí a babičky. U domu byla zachovalá stodola a pozemek s malým višňovým sadem. Prostě ráj na zemi. A doslova za hubičku!
Nic špatného jsme netušili, ani když se jednou ráno k snídani přišourala naše zjevně nevyspalá dcera. „Mami, tati, tady v domě straší,“ tvrdila nám. V jejím pokoji se prý uprostřed noci ozývaly tiché kroky. Nejprve si dcera myslela, že to jsem já a kontroluji, jak spí.
Kdo je to?
„Mami!“ řekla do tmy. „Jsi to ty?“ Kroky se zastavily, pak se váhavě přiblížily k její posteli, až slyšela sípavý dech. To nemůže být matka ani otec! To nemůže být přece ani babička! Honilo se jí prý hlavou. Nad postel se sklonila postava, nebo spíš její stín.
Dcera, ochrnutá strachem, cítila blízkost tváře těsně u té své. Pak se ta podivná postava náhle prudce zvedla a zmizela rychle pryč. Dcera slyšela tiché rychlé cupitání, jak se vzdaluje.
„Přísahám, že se mi to nezdálo,“ tvrdila umíněně dcera, která se pak prý tak bála, že ze strachu zalezla pod postel, kde strávila zbytek noci.
„No, já to nechtěl říkat, ale když jsem šel spát, zdálo se mi, jak někdo stojí nahoře na schodišti,“ ozval se náš již dospělý syn, který vždy řečmi o duších opovrhoval. Studoval na vysoké technické. „Fakt to vypadalo divně,“ dodal.
Manžel pronesl něco o fantazii a nabídl řešení. V dceřině pokoji dnes přespí sám. Ráno už čekal v jídelně.
„Nezamhouřil jsem oči. Nejenže došel až k posteli, ale viděl jsem i jeho obličej,“ chrlil ze sebe. „Jdeme za kronikářem!“ Ten nehnul ani brvou, když jsme mu vyprávěli, co se u nás děje.
Nešťastný rychtář
Přinesl starou knihu a manžel listoval. Najednou zabodl prst do portrétu elegantního muže. „Toho jsem viděl,“ vykřikl. Kronikář se rozpovídal, že tomu pánovi – rychtáři – kdysi patřila naše usedlost. Že ji prohrál v kartách a spáchal sebevraždu.
„Dojděte za farářem, on ví, co s tím,“ dodal. Ani pana faráře jsme nezaskočili. „Takových domů tu je. Zjistěte, kdy se rychtář narodil a zemřel, a já odsloužím zádušní mši. A pro jistotu dům vykropím svěcenou vodou,“ řekl.
Jak slíbil, tak učinil. A my od té doby bydlíme na chalupě konečně sami. Rychtář se už nikomu z nás nezjevil.
Alena (73), Strakonice
