Chtěla jsem si zkrátit cestu přes les. Z houští se vynořil muž, který na mě zaútočil. Už jsem neměla sílu se bránit, když se stal zázrak.

Ten den mi ujel autobus do naší vesničky a další jel až ráno. Musela jsem vyrazit k domovu pěšky. Nějaký hlas v duši mi říkal, ať se držím silnice, která bývá frekventovaná, že pojede jistě někdo známý a ten kousek mě vezme.

Vůbec nedokážu pochopit, proč jsem se té myšlenky nedržela, a rozhodla se odbočit z vozovky a jít lesní pěšinou.

Ve vzduchu bylo napětí

Byla to zkratka, která nebyla významná, mně ale byla zima. Nemohla jsem se dočkat, až budu doma. Les byl potemnělý a moje kroky se rozléhaly. Bylo to nepřirozené, jako by klapání mých podpatků zesilovala nějaká stěna, od které se zvuk odrážel.

V jednu chvíli jsem měla dokonce pocit, že slyším ozvěnu. Zastavila jsem se a chvíli naslouchala lesu. Ve vzduchu viselo napětí. Měsíc nesvítil, jen tu a tam jsem zahlédla hvězdu. Vzpomněla jsem si, co říkávala babička. Že za temných nocí kolem novoluní se daří nejvíce černé magii.

Kráčela jsem vpřed

Tma byla čím dál černější a do toho se zvedla mlha. Chuchvalce se proplétaly mezi stromy a stahovaly z hlubin lesa na cestu, kterou jsem šla. Chvílemi jsem měla pocit, jako by se kolem mě probouzely lesní bytosti. Cítila jsem vlhko a vůni jehličí.

Kráčela jsem vpřed a nedívala se vlevo ani vpravo. Už jsem viděla konec cesty lesem. Za ním se otvíralo potemnělé údolí. A pak se to stalo. Najednou se z houští vynořila ruka. Vedle mě stál chlap jako hora, chytil mě kolem pasu a vlekl.

Chtěla jsem volat o pomoc, ale jeho chlupatá tlapa mě umlčela. Smýkl se mnou na zem a sápal se na mě. V uších mi hučelo, dusila jsem se – začala jsem ztrácet vědomí. Kdesi v dáli jsem uslyšela houkat vlak. Široko daleko ale žádné koleje nebyly.

Ten děsivý zvuk sílil a blížil se, jako by se k nám řítila lokomotiva. A najednou se to stalo. Nějaká síla odmrštila muže stranou, já vyskočila na nohy a začala jsem utíkat. Cesta necesta, prodírala jsem se lesem a slyšela, jak za mnou ten chlap funí.

Najednou ale ustal. Já běžela dál jako šílená. Jen na chvíli jsem se ohlédla, kde je. Spatřila jsem postavu, jak se drží za hlavu a svíjí se bolestí. Nad mužem vlál mezi stromy přízrak. Mlžná tvář byla velká a děsivá. Oči té bytosti žhnuly jako kočce.

Utíkala jsem domů

Zkoprněla jsem hrůzou. Když se však přelud pohnul směrem ke mně, nečekala jsem a utíkala dál. Lesem se opět rozlehl ten mocný táhlý zvuk. Nebyl to ale vlak. To vydávala ze sebe ta bytost. Z kopce do údolí jsem se částečně koulela.

Do vrátek a domu jsem vlétla jako šíp a tam jsem zkolabovala. Byla jsem špinavá a potrhaná, nicméně živá a zdravá. Mé báchorce o lesním duchovi nikdo nevěřil. Ať to bylo ale jakkoliv, ten večer mě zachránil.

Eva A. (53), střední Čechy