Rozchod s Tomášem jsem málem nepřežila. Byli jsme spolu dlouhé čtyři roky, a když odešel, rozervalo mi to srdce. Tak moc, že jsem přestala věřit ve svoji spřízněnou duši.
Bylo mi šestadvacet let a místo zásnub jsem zůstala sama. To však znamenalo, že mi kromě partnera chyběl také dostatek finančních prostředků, abych si mohla dovolit dvoupokojový byt, ve kterém jsem do té doby žila.
Přestože jsem byla zvyklá na své sousedy a celé blízké okolí, nezbylo mi, než se odstěhovat.
Hledala jsem na internetu nějaký podnájem a nakonec jsem se šla podívat na byt, ve kterém žily další tři dívky. Byly příjemné a já doufala, že naše soužití bude probíhat v rámci možností. A ono to docela fungovalo.
Oznámení
Když mi bylo devětadvacet, uspořádala moje sestra Tamara rodinnou večeři. Sešli jsme se všichni, včetně jejího přítele, se kterým už dva roky žila. Důvodem této narychlo svolané události bylo oznámení, že se zasnoubili. Moc jsem jim to přála.
Kryštofa jsem měla ráda a bylo mi víc než jasné, že se o mou sestřičku dobře postará. Svatba byla naplánována na léto, a protože do té doby zbývalo jen šest měsíců, vrhli jsme se do příprav. Muselo se toho tolik zařídit.
Sestra dohazovačka
Plánování svatby Tamaru hodně vzalo a nejspíš právě proto, že se cítila tak spokojeně a šťastně, se nemohla dívat na to, že já jsem stále sama. Začala proto spřádat plány, s kým by mě tak mohla seznámit.
„Nech toho,“ snažila jsem se ji odradit, ale byla neoblomná. Nelíbila se mi představa, že mi muže vybírají jiní, protože si myslí, že já toho nejsem schopna.
Musela si mého odmítavého přístupu všimnout, protože zkusila ještě pár diskuzí na toto téma a pak svou snahu vzdala.
Dojemný obřad
Čas utekl jako voda a byla tu svatba. Když konečně nastal den D, odjeli jsme na chatu, kde začaly poslední přípravy. Tamara se od rána líčila a česala, zatímco já rovnala stoly a dekorovala květiny. Obřad byl nádherný a také hodně dojemný. Plakala jsem štěstím.
Když jsem šla novomanželům poblahopřát, všimla jsem si ve frontě přede mnou mých potenciálních nápadníků. Když i poslední svatebčan Tamaře s manželem popřál vše nejlepší do společného života, přišel zlatý hřeb večera – házení svatební kytice.
Házení kyticí
Dodnes nevím, jestli moje sestra mířila přesně, nebo ne, ale kytice mi spadla přímo do náručí. „To se do roka vdáš,“ mudrovala moje nejlepší kamarádka a já se jen smála hloupým pověrám. Pak byl na řadě ženich, aby hodil nevěstin podvazek.
Za hlasitého jásotu všech přítomných se štěstí usmálo na Pepu, Tamařina kolegu z práce, který vyskočil, aby ho zachytil. „Nejspíš si budeš muset vzít Pepu,“ pomrkávala na mě Tamara a já rudla.
Pozvání
Svatba skončila po třech dnech plných jídla, pití a tance a nás všechny čekal návrat do reality. Po dvou měsících mi přišla zpráva od Pepy, jestli bych nechtěla něco podniknout. Sice jsem se divila, proč se ozývá po tak dlouhé době, ale souhlasila jsem.
Šli jsme se projít do parku a den ukončili v příjemné restauraci, kde jsme si u večeře otevřeně popovídali.
Řekl, že jsem se mu líbila už na svatbě, ale že zrovna s někým chodil a potřeboval vztah nejdříve ukončit, aby mohl zkusit štěstí s čistým štítem. Bylo to upřímné, čestné a on díky tomu v mých očích stoupl ještě výš.
Svatba byla
Pár dní jsme spolu randili a pak se konečně dali dohromady. Byl ke mně pozorný a hodný, a tak jsem dlouho neváhala a zhruba po půl roce jsem se k němu nastěhovala. Sice nás podle přísloví měla do roka čekat svatba, ale to se nestalo.
Vzali jsme se až po třech letech. Nebylo totiž kam spěchat, věděli jsme, že k sobě patříme.
Simona K. (59), Liberec