Nic jsme si s Ondrou nepřáli víc než děti. Naše seznámení bylo romantické a to, co jsme prožívali, bylo to nejkrásnější, co může být. Osud nám ale štěstí rychle vzal.
S Ondrou jsme se potkali na letní zábavě o jedné červencové noci a od té doby jsme si nesešli z očí. Všichni ostatní pili, až se hory zelenaly, my namísto toho leželi pod hvězdnou oblohou a hledali souhvězdí Malý a Velký vůz, Velkou medvědici, šmírovali Polárku a pak šli domů nad ránem, kdy vycházelo slunce, a v trávě se třpytila ranní rosa.
S Ondrou jsem prožila první, a zatím i poslední lásku a kromě svého srdce jsem mu darovala i své panenství. Jenomže tím jsme to pěkné v našem životě asi nadobro vyčerpali.
Jeden problém za druhým
Láska mezi námi nikdy nepohasla, ale od počátku jsme se museli potýkat s velkým množstvím problémů. „To nás jen život zkouší,“ chlácholil mě manžel. „My dva se přece nevzdáme a vše dobře dopadne, neboj, bude lépe,“ říkával a já mu tolik věřila.
Nicméně problémy k nám přicházely rychlostí blesku a s pořádnou vervou. Začalo to mým vyhazovem z práce, kde jsem byla moc ráda, a dodnes ani nevím, proč vlastně. Máme jen podezření, že to souviselo s následnými dluhy, do kterých mě navezla právě bývalá kolegyně. To ale zdaleka nebylo to nejtěžší.
Po pár letech nám došlo, že mít děti nebude tak snadné, jak jsme si mysleli. Zařekli jsme se ale, že všechno zvládneme, ať to stojí cokoli. S penězi byl trochu problém, i tak jsme to ale zvládli. Strašně moc jsme toužili po miminku a byli ochotni pro to udělat cokoli.
Najednou bylo vše jinak!
Několikrát jsem potratila, prožila zamlklé těhotenství, které zase dopadlo nutnou interrupcí, a já si připadala úplně neschopně. Nemohla jsem donosit dítě jako to zvládla většina jiných žen. Až jednou, bylo to už v době, kdy jsme se smířili s myšlenkou, že rodičovství nebude pro nás, jsem po dovolené u moře zjistila, že jsem zase těhotná. A tentokrát jsem cítila, že je vše jinak.
Cítila jsem, že to bude kluk
Do dneška to skutečně moc dobře nechápu, ale je fakt, že psychika je mocná čarodějka. Ale tentokrát jsem se od prvního dne cítila skvěle a byla si jistá, že to dobře dopadne: „Budeme mít kluka, Ondro, já to cítím,“ překvapila jsem manžela. Můj lékař si mě hlídal jako ostříž a skutečně se to vyplatilo. Na svět jsem přivedla andílka, vlastně malou podobiznu svého manžela.
Vyrostl z něj správný chlap
Matěj byl zdravé, veselé a moc hodné miminko a my nemohli být šťastnější. Stal se světlem našich dnů a vyrostl nám z něj nejenom férový, ale i ambiciózní a sečtělý kluk, který miloval život a na všechno se díval optimistickým pohledem.
Přesně pro tyhle vlastnosti jsem se zamilovala do Ondry a Matěj byl prostě celý táta. Ve škole prospíval, brigádničil, prostě jsme na něj byli pyšní, a určitě právem. Koneckonců jsme nebyli sami, kdo se v jeho přítomnosti cítil šťastný. Kolem našeho Matěje bylo vždy veselo a na nedostatek přátel si nikdy stěžovat nemohl.
Bolest největšího kalibru
Nejbližší si byl s Lukášem, synem našich sousedů. Odmala byli nerozlučnou dvojicí. Chodili spolu i do školy, za sportem i za holkami. Dokonce vystudovali i stejnou vysokou školu. V den státnic jeli do školy Lukášovým autem. Bohužel se hodně zdrželi v koloně na okraji Brna, a tak jeli rychleji než kdy jindy.
A vtom se to stalo. Do cesty jim vjel kamion, který ukončil život obou dvou. Okamžitě a bez kompromisů. Když mi ve chvíli, kdy jsem očekávala zprávu o úspěšném zakončení bakalářského studia, oznámili, že Matěj a Lukáš podlehli následkům těžké dopravní nehody, jako bych zemřela.
Nemohla jsem uvěřit
Psychicky jsem se zhroutila a Ondra, kdyby mi nemusel být oporou, skončil by stejně. Jen kvůli mně to nějak ustál. Tři týdny jsem nemohla uvěřit, že Matěj už není mezi námi. Pořád jsem na něj čekala, že se někde objeví s tím pověstným úsměvem na rtech. Neobjevil. Jeho postel zůstala od toho rána prázdná, stejně jako náš život.
Za život odstupné?
Stejně těžké, jako dozvědět se, že náš syn zemřel, byla následující zpráva: „Kamion řídil zcela opilý řidič! Naměřili jsme mu 4,1 promile,“ sdělili nám policisté, kteří nehodu vyšetřovali. Krom toho, že bude s viníkem soud, kdy můžeme vznést požadavek na „bolestné“, či jak to nazvali, si víc informací nepamatuji. „Jak bolestné?“ křičelo ve mně vše.
Jen zoufalství
Ta bolest je nepopsatelná, natož aby byla vyčíslitelná. „Nechci peníze, nechci nic slyšet, chci zpět svého syna!“ křičela jsem doma na muže, který se musel cítit stejně mizerně jako já! To viník nehody měl přijít o život!
Sice uběhly tři roky, ale rána se pořád nezacelila a bolí. Slzy mi stále tečou po tváři, duše pláče a srdce stoná nemocí, na kterou neexistuje lék a je na ni krátký i čas. Ztráta dítěte je pomalá předčasná smrt!
Zdena V. (54), Brno
