Člověk si musí umět přiznat, že má problém

Total
1
Shares

Když tak dnes přemýšlím, co pro mě bylo v té těžké době nejhorší, pak to asi vážně bylo si přiznat, že mám s pitím problém. Události potom nabraly velmi rychlé obrátky.

Mou depresi, která vyústila v těžkou závislost na alkoholu a prášcích na spaní, spustil hloupý školní sraz. Všichni tam přišli vymydlení, šťastní a ve chvíli, kdy si začali ukazovat fotky svých potomků, se mi udělalo mdlo a musela jsem vypadnout.

Ačkoli byla hrozná zima, sněžilo a ty ledové vločky mi padaly za krk, seděla jsem na schodech hotelu, kde jsme se sešly a kouřila jednu cigaretu za druhou. Mateřství pro mě bylo hodně citlivým tématem a neustálé dotazy, proč já ještě rodinu nemám, jsem nezvládala.

Po dětech jsem toužila, jenže jsem je mít nemohla, a když nám to lékaři oznámili, manžel se se mnou rozvedl. Zůstala jsem sama jako spráskaný pes.

Vypila bych cokoli

Těžko se to vysvětluje a pro někoho, kdo si něčím podobným neprošel, to může znít neuvěřitelně. Zpočátku mi stačila lahev vína, abych odpadla a nemusela na své trápení myslet, jenže po čase tělo otupělo a alkoholu bylo potřeba čím dál víc. Pak to šlo rychle. V jednu chvíli jsem zvládala i dvě flašky tvrdého za den.

To už jsem byla ve fázi, kdy jsem nebyla schopná chodit ani do práce a logicky mě vyhodili. Můj den se skládal z pití, zvracení a šílených oken, kdy jsem netušila, co se dělo, co jsem dělala. Nejhorší bylo, že jsem těch šílených stavech volala bývalému manželovi a vinila ho, že to on může za moje problémy.

Když mi pak došly peníze a nebylo si za co koupit pití, byla jsem schopná vypít cokoli. V jedné zoufalé chvíli jsem dokonce vypila i voňavku nebo čisticí prostředky. Hodně jsem si tím ublížila a skončila v nemocnici. V nemocnici jsem se potkala s jednou moc milou sestřičku. Popovídaly jsem si a já si hodně věcí uvědomila.

Jakmile mě propustili, nastoupila jsem dobrovolně do léčebny, abych si dala život do pořádku. Asi nejhorší pro mě bylo přiznat si, že jsem alkoholička, to ostatní už pak šlo samo. Dnes už je to všechno jen zlá vzpomínka a já věřím, že to budu dávat i dál.

Pavlína (43), Karlovy Vary

Také se vám může líbit