Nikdy bych nevěřila, že mě jednou zradí žena, kterou jsem si pustila tak blízko. Ta, kterou jsem považovala za kamarádku, ta, které jsem věřila.
Muži odcházejí, to člověk tak nějak očekává. Ale že mi podrazí nohy někdo, komu jsem svěřovala i věci, které jsem si roky nechávala jen pro sebe, to mě nenapadlo. S Lídou jsme se poznaly před sedmi lety v rehabilitačním centru.
Obě jsme tam chodily cvičit, abychom rozhýbaly naše nemocná záda, a obě jsme měly pocit, že se nám tělo rozpadá rychleji, než bychom chtěly. Sedávaly jsme po cvičení v malé kavárně naproti a probíraly všechno možné. Děti, muže, peníze, nemoci.
Postupně jsme si začaly volat i večer. Byla jsem ráda, že mám někoho, kdo rozumí únavě, která se nedá vysvětlit, a bolesti, která není vidět. Když mi před třemi lety zemřel muž, byla první, komu jsem volala.
Přijela okamžitě. Seděla u mě v kuchyni, držela mě za ruku a poslouchala, jak mezi vzlyky vyprávím o posledních dnech v nemocnici.
Dala jsem jí svoje klíče
V té době jsem jí věřila víc než vlastní sestře. Klíče od bytu jsem jí dala bez váhání, když jsem jela na pár týdnů k dceři. Potřebovala jsem, aby mi zalévala kytky a vybírala schránku. První náznak přišel nenápadně.
Sousedka z vedlejšího bytu se mě zeptala, jestli pronajímám pokoj. Prý tu vídá cizího muže. Zarazilo mě to, ale Lída mi vysvětlila, že se jen občas zastavil její kamarád, když jí pomáhal s nákupem. Uvěřila jsem jí.
Nic zlého mě nenapadlo a nebyla jsem podezíravá. Pak mi jednou zavolala banka. Chtěli jen doplňující informace ohledně mého úvěru. Nechápala jsem. Nikdy jsem si žádný nezřizovala. Ukázalo se, že žádost byla podaná online z mého internetového bankovnictví.
Heslo jsem měla jednoduché, stejné roky, takže jsem si myslela, že si mě vzali na mušku nějací podvodníci na sítích. Změnila jsem ho a předpokládala, že je vše vyřízeno, protože jsem si nevšimla, že by na účtu byly nějaké peníze navíc. Také mě pořád nenapadlo spojit si to s Lídou.
Ani nezapírala
Rozuzlení přišlo až ve chvíli, kdy jsem si všimla, že kopie mých dokladů, které mám ve skříni, jsou jinak uspořádané. Měla jsem je pěkně v zákrytu, s heslem k bankovnictví nahoře, a to navíc zmizelo.
Najednou mi došlo, kdo k mým dokumentům měl přístup v době, kdy jsem byla pryč. Zkusila jsem si v hlavě projít všechno zpětně a začalo se mi dělat mdlo. Konfrontovala jsem ji bez křiku. Pozvala jsem ji na kávu a normálně se zeptala.
Řekla, že měla dluhy, že jí hrozila exekuce a že si myslela, že si toho nevšimnu. Nakukal jí to ten její přítel. Peníze dostala hned, jak si úvěr sjednala, byla malá šance, že si toho v tu chvíli všimnu, a úvěr chtěla splácet nenápadně sama. Prý to byl jen zoufalý krok, nic osobního.
Pro mě to osobní bylo
Nešlo o peníze, šlo o to, že vědomě zasáhla do mého soukromí a mého života, aby zachránila ten svůj. Věděla, že žiju z důchodu, že počítám každou korunu. Přesto riskovala, že mi zkomplikuje poslední roky víc, než jak už jsou.
Dluh jsem nakonec řešila přes policii i banku. Částka nebyla vysoká, ale důsledky ano. Musela jsem vysvětlovat, dokládat, dokazovat. Lída se mi několikrát pokusila volat. Nezvedala jsem to.
Napsala dlouhou omluvu, kde střídala výčitky svědomí s obhajobou vlastní nouze. Odpověď jsem neposlala. Nejtěžší nebyla ztráta přítelkyně. Od té doby jsem opatrnější. Klíče už nikomu nedávám. Hesla mám složitá. A kávu piju raději sama.
Jindra T. (74), Opava