Každý rok se u nás na Velikonoce sejde celá rodina. Každý rok doufám, že se nám letos ten chaos let předminulých vyhne. Marně…
Všichni se sjeli už v pátek večer, jeden po druhém. Nejstarší syn Milan s Evou a dcerami Terezou a Luckou. Dcera Hana přijela s partnerem Tomášem a jejich dětmi, s Jakubem a Eliškou. Nejmladší Klára přivezla malého Péťu a svého nového přítele Radka.
Všechny samozřejmě bujaře vítal náš bernardýn Bruno, kterému je devět let, váží pětaosmdesát kilo a myslí si, že je pořád štěně a chce se mazlit se všemi najednou. Sobota ráno začala vůní mazanců, které jsem pro nás všechny napekla.
Upekla jsem tři velké, plné rozinek a mandlí. Také jsem napekla buchty s mákem, perníkové zajíce pro děti, a ještě kynutý koláč s tvarohem pro Tomáše, protože ten sladké nemá rád, ale tenhle jediný mu chutná. Děvčata barvila vajíčka v kuchyni.
Tereza dělala precizní vzory štětcem, malé kytičky, puntíky, dokonce i malý anatomický model srdce. Lucka házela barvy do hrnce chaoticky: „To bude punkový, babi, červená, modrá, zelená, všechno najednou!“
Eliška barvila vajíčka speciálně pro slepice ven: „Aby měly taky hezký Velikonoce.“ Péťa mezitím lízal modrou barvu z prstů a říkal: „To je jako bonbón!“ Musela jsem ho třikrát umýt.
Velký výprask
Kluci si vyrobili pomlázky hned ráno. Byly dlouhé, pevné, pletené z vrbového proutí. Milan měl tu nejsilnější, Jakub tu nejtenčí, ale nejdelší. Radek se smál: „Já jsem to nikdy nedělal, ale vypadá to jako zbraň.“ Tomáš jen pokrčil rameny: „Hlavně ať to nikoho moc nebolí.“
Změnila pravidla hry
V deset dopoledne vyrazili ven. My ženy jsme stály na verandě s košíkem plným vajíček, čokoládových zajíčků a malých panenek pro holky. Kluci obešli chalupu, zazpívali klasiku „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný…“.
Vyšla jsem jako první, abych je uplatila panákem a penízky „na pivo“. Pak dostaly na zadek Eva, Hana i Klára. Všechno šlo hladce, odevšad se ozýval smích. Pak přišla řada na Lucku, která v té době měla zrovna své pubertální punkové období.
Stála na schodech v černých legínách, tričku Nirvana a s copem přes rameno. Řekla: „Kluci, dneska to bude moderně. Teď já!“ Vzala Jakubovu nejdelší pomlázku a začala s úsměvem od ucha k uchu šlehat kluky.
Milan utíkal kolem chalupy a křičel: „To není fér, to je pomsta za loňský rok!“ Radek se schoval za Bruna, ale pes si myslel, že je to honička, vyskočil na něj a povalil ho do trávy.
Tomáš se snažil utéct do sadu, zakopl o kořen jabloně a šup do kopřiv. Křičel: „Au, to pálí!“ Jakub stál opodál, fotil na mobil a řval: „To není možné, tohle bude virál!“
Pes pomlázku utopil
Péťa to viděl, vzal si svou malou pomlázku, tu jsem mu upletla z hedvábné stuhy, aby se nezranil, a začal šlehat všechny kolem sebe. Chtěl se jednoduše taky přidat, asi zapomněl, že má vlastně prchat před Luckou.
Jeho maminka se mu marně snažilla vysvětlit, že teď možná bude vyšlehaný on. „Ale babi říkala, že všichni dostanou!“ argumentoval zmateně. Nicméně šlehal dál všechny a všechno kolem, což rozdovádělo znovu Bruna.
Pes se rozhodl, že pomlázka je i pro čtyřnohé, a zmocnil se té, která ležela volně na zemi. Chytře popadl tu Milanovu nejsilnější, není to přece žádný troškař, a rozběhl se po zahradě. Kluci letěli za ním.
Výroba jim zabrala dost času, nechtěli o ten nejhezčí kus přijít. No jo, ale Bruno se nedal. Doběhl k rybníku, zastavil se na břehu a pomlázku hodil přímo do vody. Všichni jsme se chechtali tak, že nás bolelo břicho a slzy nám tekly.
Odpoledne jsme seděli u dlouhého stolu venku. Na stole vajíčka, mazance, nádivka, klobásy, slivovice a pivo. Radek, pořád trochu zvalchovaný od Bruna, podotkl: „Tohle jsem ještě v životě nezažil.“
Jsme trochu šílení
Klára mu položila ruku na rameno: „Vítej v rodině, tohle je u nás vlastně normální víkend.“ Milan zvedl sklenku: „Na zdraví, ať nám pomlázka vydrží ještě dalších sedmdesát let!“ Já jsem dodala: „Ale příště bez Bruna v akci a bez Lucčina překvápka.“
Jenže ve skutečnosti bych to brala i s rozdivočeným psem a všemi dalšími karamboly. Jsem totiž nesmírně vděčná za tu naši možná trochu bláznivou, neuspořádanou a vždy originální rodinu. Alespoň u nás nikdy není nuda!
Růžena H. (70), Pelhřimov
