Všichni lidé, které jsem v tom podivném zapadlém městečku potkala, mě varovali, abych se tam dlouho nezdržovala. Dodnes lituji, že jsem je neposlechla…
Před dvěma měsíci jsem si udělala výlet do Polska, do Varšavy. Jela jsem tam na několik dní za kamarádkou. Při zpáteční cestě jsem míjela jedno malé městečko, které mně čímsi učarovalo. Bylo na samé hranici České republiky a Polska. Musela jsem zastavit a jít se do jeho křivolakých uliček podívat.
Zatuchlé městečko
Procházela jsem jím a nechápala, proč mě do svých útrob tak vtahuje. Městečko, nebo spíše vesnička, se ničím zvláštním nevyznačovalo. Snad jen tím, že se zdálo být mimořádně ošklivé a na první pohled opuštěné. Domy i ulice byly zanedbané, silnice rozbité a špinavé. Rozhlédla jsem se kolem sebe a povzdechla jsem si. Kéž by tu byla alespoň nějaká hospůdka, napadlo mě. Od rána jsem nejedla a měla jsem hlad jako vlk. Šla jsem dál a pak jsem konečně uviděla místní lokál. Venkovní tabule slibovala domácí jídlo, krajské speciality a moučníky jako od babičky. Směle jsem stiskla kliku a vstoupila do lokálu.
Místní hostinec
Uvnitř už to tak hezky nevypadalo. Jednalo se o obyčejnou vesnickou putyku se stěnami zčernalými od cigaretového kouře, nasycenou alkoholovým odérem. U jednoho rohového stolu sedělo několik štamgastů. Kdybych nebyla tak hladová, otočila bych se ve dveřích a běžela pryč, ale žaludek si žádal jídlo, tak jsem směle zamířila k prázdnému stolu na konci místnosti.
Podivná varování
O pár minut později se ke mně přiloudal číšník. „Co si dáte?“ zeptal se znuděným hlasem. „Jaká je denní nabídka?“ opáčila jsem. „Gulášovka, tlačenka, utopence, smažený řízek a jablečný závin.“ Objednala jsem si gulášovou polévku s chlebem. Zatímco jsem čekala na jídlo, rozhlížela jsem se kolem. „Co vás do našeho městečka zaválo?“ zeptal se jeden ze štamgastů. „Jste tu na návštěvě?“ přidal se druhý. „Jenom projíždím,“ řekla jsem neurčitě. „Radil bych vám, abyste se tu moc dlouho nezdržovala,“ řekl s vážným, až znepokojivým výrazem ve tváři další. I když jsem mu vůbec nerozuměla, slabě jsem přikývla. V tu chvíli přede mě číšník postavil jídlo a konverzace skončila.
Posílali mě pryč
Když jsem snědla polévku, která naštěstí lépe chutnala, než vypadala, zaplatila jsem a zvedla jsem se k odchodu. Už jsem byla u dveří, když mě cosi donutilo, abych se ještě otočila. Ani ne metr ode mě byl jeden ze štamgastů. „Věřte mi,“ řekl. „Opravdu bude lepší, když rychle pojedete pryč.“ „Ale proč?“ nechápala jsem. „Zdržovat se tady není pro vás bezpečné,“ prohodil, načež se otočil a šel si sednout zpátky ke stolu. Pokrčila jsem rameny a s hlavou plnou otazníků jsem lokál opustila.
Ztratila jsem se
Procházela jsem pustým městečkem a hlavou mi vrtalo, co všichni mají. Proč mi každý radí, abych odjela? Co se tu stalo? Šla jsem zamyšleně nějakou dobu, až jsem se ocitla na malém náměstí, ze kterého vedlo několik uliček. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde ani živáčka. Nevěděla jsem, kudy jít dál. Neměla jsem ponětí, jak jsem se tam ocitla a jak se dostanu zpátky k autu. Když jsem si uvědomila, že jsem se nejspíš ztratila, zachvátila mě malá vlna paniky.
Záhadný muž
Bezradně jsem stála na místě a zvažovala, jakou cestou se vydat, když jsem na protější straně náměstí uviděla stát muže. „Haló,“ zavolala jsem a zamávala na něj. Nejspíš mě neviděl, ani neslyšel, protože se náhle otočil a zmizel v jedné postranní uličce. Jelikož to byl jediný člověk, kterého jsem během procházky potkala, dlouho jsem se nerozmýšlela a rozběhla jsem se za ním. „Pane,“ volala jsem za běhu. „Prosím, zastavte se. Potřebuji se vás na něco zeptat.“ Muž však nezastavil, ani nezpomalil. Spíš se mi zdálo, že ještě přidal na tempu. Zrychlila jsem, abych ho neztratila z dohledu.
Noc v hotelu
Viděla jsem, jak na konci ulice vešel do jedné budovy. Byl to malý hotýlek. Vešla jsem dovnitř. Paní na recepci jsem se zeptala, kam dotyčný muž šel. Odpověděla mi, že nikdo jiný, kromě mě, do hotelu nevstoupil. „Ale ano, viděla jsem ho,“ trvala jsem na svém. „Vysoký muž, na sobě měl bílou košili a modré džíny.“ Recepční na mě koukala, jako na blázna. Musím přiznat, že i já jsem měla pocit, jako bych začínala bláznit. Ale přece jsem ho viděla, ujišťovala jsem se v duchu. Byla jsem z toho zmatená. A také jsem byla unavená. Tak jsem se rozhodla, že v hotelu přespím.
Živý sen
Vešla jsem do pokoje a natáhla se na postel. Přemýšlela jsem nad vším, co se v posledních hodinách odehrálo. Nic z toho mi nedávalo smysl. Najednou mě přemohla šílená únava. Zavřela jsem oči a vzápětí jsem usnula. Zdál se mi sen o muži z náměstí. Měl rozepnutou košili, která odhalovala jeho mužnou hruď. Přistoupil ke mně, jakoby plul ve větru, a vášnivě mě políbil. Byla jsem jako zhypnotizovaná. Srdce mi divoce bušilo. Tělo se mi otřásalo v křeči rozkoše. Pak se vše ponořilo do milostné tmy.
Stále ho vidím
Ráno mě probudily ostré sluneční paprsky. Otevřela jsem oči. V první chvíli jsem nevěděla, kde jsem, co je skutečnost a co jen sen. Šíleně mě bolela hlava, jako bych měla silnou kocovinu. Opláchla jsem si obličej a opustila hotel. Ani nevím, jak jsem se z toho městečka vymotala a dostala se zpátky k autu. Po návratu domů se vše vrátilo do starých kolejí, jen jedna věc se změnila. Ten muž v košili mi nedá spát. Myslím na něj ve dne, v noci. Občas mám pocit, že ho i vidím. Nejsem si však vůbec jistá, zda je skutečný nebo je jen výplodem mé fantazie.
Alice K. (50), západní Čechy
