Byli jsme tak nadšení, když jsme se do toho starého domu nastěhovali! Brzy se v něm ale začaly dít divné věci. Za oknem jsme vídali cizí tvář.

Vybalovali jsme s manželem krabice jednu za druhou a tetelili se štěstím, že máme tak nádherný dům. Pravda, byl starý, ale měl své kouzlo, navíc byl opravdu velký, byli jsme za něj šťastní jako blechy.

Patřila totiž k němu i nádherná zahrada, kde jsem už viděla velký skleník, hodně záhonků s květinami, skalku, malé políčko a hlavně dětský koutek, kde budou mít naše malé děti pískoviště, houpačku a skluzavku na hraní.

Tráva byla to první, co jsme posekali ještě předtím, než jsme vybalili. Aby si mohly děti hrát.

Nějaká paní…

Hned první den, co jsme se tam nastěhovali, přiběhla za mnou pětiletá Markétka a s očima navrch hlavy mi začala říkat, že v pokojíčku úplně nahoře, tam, kde je půda, je nějaká paní. Dívá se oknem, jak si s malým Vojtíkem hrajou na zahradě.

Lekla jsem se, jestli nemáme v domě nějakého černého nájemníka, tak jsem poslala na půdu manžela. Prolezl každičký kout, nikoho nenašel.

Tajemná tvář

Ještě jednou za mnou přiběhla ten den Markétka s tím, že se paní zase dívá, já ji ale už odbyla. Vymýšlí si a já mám tolik práce! Jenže pak k nám přiběhly v noci obě děti a zavrtaly se nám do postele. Tvrdily, že se na ně oknem pořád dívá.

Byl to samozřejmě nesmysl, ale nechali jsme tu noc výjimečně děti u nás. Plánovala jsem si, že jim druhý den večer povím nějakou veselou pohádku, aby se nebály nového prostoru, a pak už na víkend přijede moje matka, a ta bude spát s dětmi v jejich pokoji.

Jenže druhý den večer, když jsem se rozpovídala o hodném králi a smutné princezně v bílém, najednou Vojtík vykřikl a ukázal k oknu:

„To je ona!“ Podívala jsem se směrem, co ukazoval, a opravdu se mi zdálo, že jsem na okamžik spatřila ženskou tvář, přitisknutou ke sklu. Byl to snad přelud? Nebo nějaký optický klam?

O víkendu přijela máma a hned druhý den ráno mi oznámila, že jsme koupili dům s duchem. Taky se prý na ni v noci koukala oknem ženská tvář. Tomu jsme nemohli s manželem uvěřit.

Moje máma si v tajemnu libovala, milovala ezoteriku a vše s ní spojené, tak jsme její slova brali s rezervou. Ona ale běžela k místnímu faráři, který jí dal svěcenou vodu a ukldnil ji, že to je určitě duch neškodný.

Překvapení!

Když se ale situace opakovala a všiml si tváře za oknem i manžel, řekli jsme si, že se obrátíme na policii. Jak se to rozkřiklo, přiběhla k nám sousedka.

Se slzami v očích se nám svěřila, že tvář za oknem patřila jí, různě se maskovala, aby nás co nejvíce vyděsila. Dělala si na dům prý dlouho zálusk a my jsme jí ho vyfoukli.

Doufala, že když nás bude strašit, lekneme se a dům budeme chtít rychle a levně prodat. Byli jsme rádi za to vysvětlení, odpustili jsme jí. Pak mi ale došlo, že naše Markétka viděla tajemnou ženu i jak ji pozoruje oknem na půdě.

Jak by se tam sousedka dostala? Okamžitě jsem se jí na to zeptala. Se zmateným výrazem mi odpověděla, že na naší půdě nikdy nebyla. Dodnes tedy nevíme, co to naše Markétka tenkrát viděla.

Iveta (64), Kadaň