Babičky už dnes nejsou, co bývaly. Jsou moderní, mají nejrůznější záliby, cestují, sportují. Ne každá skáče nadšením, když ji poprosíte o hlídání vnoučat.
Všude se dočítám, že doba je moderní a panuje trend, že spousta babiček se již nepovažuje za babičky hlídací. Chtějí si užívat života.
Dřív babičky nosily tepláky a zástěry, pekly koláče, dělaly marmelády a nezlobily se, když k nim mladí strčili děti na celé prázdniny. Ony se z toho ještě radovaly.
To mi letělo hlavou, když jsem před lety nastoupila do práce a považovala za samozřejmé, že máma bude vyzvedávat Aničku ze školky, protože jsem dojížděla a nemohla bych to stihnout, stejně jako Milan, můj manžel.
Lítali jsme oba jako šílení, zvládnout dojíždění do náročného zaměstnání, domácnost, výchovu dítěte a ještě si také sem tam udělat čas jeden na druhého, to nebylo v našich silách. Pevně jsem věřila, že mi máma pomůže. Sama mě také dávala k babičce. Nedokážu popsat, jaké bylo mé zklamání, když mě příkře odmítla.
K Balatonu
„Kdepak, holčičko,“ odvětila. „Mám taky svůj život. Doposud jsem jenom živořila, tvůj otec si ze mě udělal služku, ale teď po rozvodu jako by mi narostla křídla.
Jak bych ti mohla vyzvedávat holku ze školky, když odjíždím s Lubošem k Balatonu?“ Luboš byl její milenec, dost nesympatický chlápek. Nahrnuly se mi do oči slzy. Vlastní matka, nejbližší člověk, a nechá mě ve štychu.
Odjela si se svým přítelem a na mě nebrala ohled. Psala jsem jí, ale odpověděla v tom smyslu, jednou jsi máma, tak se starej. Klečela jsem pak před sousedkou, starší paní, aby mi s malou pomohla.
Platila jsem jí tolik, že se mi skoro nevyplatilo chodit do práce. Máma si jezdila po výletech. Trvalo to asi dva roky.
Uplakaná
Pak na mě jednou zazvonila, bledá a uplakaná, až jsem se lekla. Vysypala ze sebe, že ji Luboš podvádí a ještě ke všemu jí okradl, vzal jí doma z hrnečku prstýnky a medailonky po babičce. Brečela.
Kulhala, protože když si sbalila kufr a utíkala od proradného milence, udělala si něco s kotníkem. Doteď jsem na ni měla vztek, ale najednou mi jí bylo líto. Anička byla radostí bez sebe, že zas babičku po dlouhé době vidí.
Hned běžela do pokojíčku pro novou panenku, aby se s ní pochlubila. Potom utíkala do ledničky pro jahody, aby je babičce nabídla. Ta slzela. Přitiskla si vnučku k sobě a zašeptala: „Ty moje milá holčičko, já jsem tě tak zanedbávala! Přísahám, že teď už to bude všechno jinak.“ A slib splnila.
Jarmila (60), Třeboňsko
