Naši rodinu poznamenala těžká nemoc i závislost. Kdybychom si nedokázali stát bok po boku, nevím, jak bychom ty zlé časy překonali.

Naše rodina je velká a stmelená. Samozřejmě i u nás to občas zaskřípe. Jsme jako starý, dobře promazaný stroj, který pořád jede dál.

Pospolitá rodina

S manželem Josefem jsme se brali skoro před padesáti lety. Žijeme v malém městě na Vysočině, kde se všichni znají, a máme dvě dcery Hanku a Jitku. Do mé rodiny ale patří i má sestra Alena, její manžel Petr a jejich tři děti, dva kluci a holka.

Spíš než jako bratranci a sestřenice vyrůstaly naše děti jako sourozenci. Prázdniny jsme trávili na rodinné chalupě, dospělí se střídali u dětí a měli jsme tu i své oblíbené tradice.

Vařili jsme guláš, kam každý přidal nějakou svou ingredienci, nebo organizovali rodinné olympiády. Pak ale Alena onemocněla rakovinou. Bylo to pro nás kruté. Alena byla ten typ člověka, co všechno zařídí, přes rodinné oslavy, přes pomoc sousedům až po dovolené. Vždy měla plán.

Tenhle boj vyhrála

Najednou ležela v nemocnici a my jsme museli převzít její roli. Já jsem jezdila s Alenou na chemoterapie, o víkendech se starala i o její rodinu, zařizovala nákupy pro všechny.

Josef, který nemocnice nesnáší, se stal jejím šoférem, protože její Petr se nemohl stále uvolňovat z práce. Ten se snažil podržet děti, ale viděli jsme, jak ho to vyčerpává. Každý táhl, jak mohl.

Po roce léčby, chemoterapií, operací a nekonečných kontrol má statečná sestra nemoc porazila. Slavili jsme to na chalupě, jedli řízky, pili pivo a říkali si, že jsme to zvládli. „Nás totiž nic nerozdělí!“ radovali jsme se.

Došlo i na švagra

Další rána přišla, když Josefův bratr Milan, se kterým jsme měli také velmi úzké vztahy, přišel o práci a začal pít. Jeho manželství se rozpadlo a jejich dospívající syn Tomáš zůstal uprostřed chaosu, protože jeho máma ho nechala u Milana.

S Josefem jsme se rozhodli, že si ho vezmeme k sobě po dobu Milanova léčení. Nebylo to jednoduché. Náš dům byl malý, peněz málo a Tomáš byl uzavřený, často trucoval. Hanka mu pomáhala s matematikou, Jitka ho brala mezi své kamarády.

Postupně se Tomáš rozmluvil, začal se smát a říkat nám „moje rodina“. Bylo to, jako by se nám narodilo třetí dítě. Trvalo to, ale vidět jeho úsměv stálo za to.

Starali jsme se o neteř

Sotva vysvitlo slunce u švagra, nebe se opět zatáhlo nad Alenou, rakovina se vrátila, tentokrát agresivnější. Lékaři byli skeptičtí, ale Alena se nevzdala. My ostatní také ne. Střídali jsme se v nemocnici, vozili jídlo, udržovali se vzájemně v klidu.

Přesto moje sestra téměř před deseti lety zemřela. Do poslední chvíle nás učila, jak být silní. Po pohřbu jsme ale museli řešit další trápení. Petr, její manžel, se zhroutil a nezvládal péči o jejich nejmladší dceru, patnáctiletou Kláru.

Rozhodli jsme se, že tentokrát se postaráme o ni a vezmeme si ji k sobě. S Josefem jsme už byli starší, nebylo to snadné, ale byla to jediná šance, jak pomoci.

Čím dál větší rodina

Klára svůj smutek projevovala vzdorem a odporem ke všemu včetně nás. Byla zmatená ze ztráty mámy. Všichni, včetně Tomáše, se zapojili a pomáhali Kláře zase najít svůj klid a radost ze života. Pomaloučku z ní ten smutek odpadával.

Hanka ji učila vařit, Jitka ji brala na procházky, Tomáš s ní hrál fotbal. Postupně se u nás zabydlela. Jednou mi řekla: „Teto, vy jste mě zachránili.“ Dnes Klára studuje na vysoké, chce být učitelkou, a pořád nás navštěvuje.

Tomáš je na medicíně, vždy toužil být lékařem. Hanka a Jitka mají své rodiny a vnoučata nám rozbíjejí chalupu.

Táhneme za jeden provaz

S Josefem sedíme u kávy, plánujeme, jak opravit plot nebo co bude k večeři. Prostě normální život normální rodiny. Každý rok pořádáme Alenin memoriál na její počest. Naše rodina není bez chyb, ale je pevná.

Alenina nemoc, Milanovo pití, Tomášovy potíže i Klářina výchova, to vše nás hodně naučilo, a především nám ukázalo, že rodina musí táhnout za jeden provaz. Jsme rodina, která se nikdy nevzdává, a jsme šťastní, že se máme.

Marie D. (71), Klatovy