To dítko bylo vymodlené. Co mu bylo ale ubráno na rozumu a tělesné schránce, to mu příroda asi vynahradila v nadpřirozených schopnostech.

Luboš je můj jediný syn, který se mi narodil krátce před čtyřicátým rokem. Můj muž byl o deset let starší než já, bylo to tudíž hodně vymodlené dítě.

Příliš bystrosti náš syn sice nepobral a také zdravotně na tom nebyl nejlépe, zjistila jsem ale, že umí geniálně předvídat.

Co mu bůh na jedné straně vzal, to mu jinde přidal. Byl to náš malý věštec, i když byl pro okolí podivínem, brzy si získal respekt všech. Dokáže předpovídat i počasí, dodnes nevím, jak to dělá, ale má na to nějaký senzor.

Jen tak mezi řečí mi ráno sdělí, abych si vzala deštník, i když je venku modrá obloha a v televizi déšť nehlásí. Dnes už ale více věřím synovi, nikdy se nemýlí. A to bohužel ani v těch smutných věcech. Cítil také odchod svého otce.

Byla to babička?

Můj muž byl tehdy už hodně nemocný, šel proto předčasně do invalidního důchodu. Náš Luboš seděl ten večer, kdy se to stalo, u stolu a připravoval se na turnaj v šachách.

Najednou zvedl hlavu od šachovnice, otočil se prudce ke dveřím do obýváku, kde seděl jeho otec u televize. Pak se dlouze podíval na mě a řekl: „Táta dnes v noci zemře!“ Vyděšeně jsem se ptala, proč říká tak hrozné věci.

Luboš ale jen pokrčil rameny a hlesl: „Viděl jsem babičku, šla teď za tátou.“ Babička, manželova matka, už byla dlouho po smrti. Zemřela, když byly Luboškovi dva roky, nemohl si ji přece pamatovat. Přesto suverénně tvrdil, že to byla ona.

Cítil, jak prošla kolem něj, dotkla se ho zlehka rukou a jako stín pokračovala do obývacího pokoje. V noci manžel dostal těžký infarkt, už mu nebylo pomoci.

Věděl, že neumřu

Jak šel čas, začal se náš Luboš zajímat o ezoteriku, má i křišťálovou kouli, zkouší i kyvadlo. Má na to talent. Když jsem šla před třemi lety na závažnou operaci a lékaři mi nedávali moc šancí, syn si byl jistý. Vůbec se nebál.

Když mě doprovázel do nemocnice, tak se se mnou loučil slovy, že se za dva dny uvidíme. A za dva dny ho ke mně pustili. Dokud je tedy on klidný a spokojený, vím, že tu ještě budu.

Božena (77), Hradec Králové