Vždycky jsem si s dětmi rozuměla, moje dcera ale začala být najednou jiná. Odcizila se nám. Život jí začal řídit nebezpečný manipulátor, a ten už nedovolil, aby ho opustila. Každý den jezdím do práce okolo hřbitova, kde jsme před čtyřmi lety pochovali naši milovanou Evičku. Pak celou cestu až do města, kde pracuji, s ní promlouvám o tom, jaké by to bylo, kdyby tu ještě byla s námi. Prosím ji, aby

Jsou naše dny na tomto světě opravdu předem spočítány a my s tím nemůžeme nic dělat? Některé věci bychom se raději neměli snažit zjistit, protože si přitom zahráváme s ohněm. Vím, o čem mluvím. Není to tak dlouho, co jsem byla svědkem něco neuvěřitelného a tragického zároveň. Od té doby se dívám na nadpřirozené a tajemné síly jinak a rozhodně mě přešla chuť nechat si vyložit třeba karty nebo vy

Získat dědictví po vzdáleném příbuzném nemusí být až takové terno, jak by se mohlo na první pohled zdát. Obzvlášť, pokud se jedná o zchátralý domek a nemocného koníka. Obálka s modrým pruhem mě naplnila radostným očekáváním. Předala mi ji totiž moje dlouholetá známá, která pracovala coby pošťačka. Měla už mnoho roků stejný rajón, k němuž patřilo i sídliště, kde jsem bydlela. Vždycky jsem se na ni

Moc jsem se snažila zabránit snaze poslat vnučku do zvláštní školy. Nikdo ale nevěřil, že bych něco zmohla. Musela jsem všechny přesvědčit o opaku stůj co stůj! Moje dcera se založením rodiny moc nepospíchala. Ne, že by byla nějaká kariéristka, nebo že by o děti nestála. Jen měla stále něco důležitějšího na práci. Tu nějaké cestování po světě a potom zase zakládání jakéhosi dobrovolného spolku na

Doma mě měli za blázna nebo ještě za snílka, že se pokouším vyhrát nějakou tu korunu. Jakmile někdo v cizině vyhrál, šla jsem do toho. Pořád to štěstíčko zkouším, ale nějak mi to nevycházelo. Stírací losy, sazka, sportka, kdeco je k mání, že můžete vyhrát, to znám dost důvěrně. Jenom to štěstíčko ne a ne přijít. Jednou jsem vyhrála v tombole živou husu, ale to bylo tak za můj život jediné, co jse

Přítel mojí dlouholeté kamarádky byl velký fešák. Byla jsem do něho zamilovaná skoro rok a potom se konečně rozhodla. Musel být můj! S kamarádkou jsme se znala dlouhých deset let. Byla mojí kolegyní v práci, a když odešla jinam, začaly jsme se navštěvovat. Měly jsme si stále co říct a o čem mluvit, přestože jsme byly velmi rozdílné. Já na ní obdivovala bezstarostnost a veselou povahu. Ona zas oce

Hlídat vnoučata mě zmáhalo čím dál víc a pomáhat v domácnosti dcery mě nebavilo. Vzpoura byla těžká, ale stála za to. Na období, až nebudu muset chodit do práce, jsem se docela těšila. Naplánovala jsem si nejrůznější aktivity a také se těšila na vnoučata, že si jich konečně trochu užiju. Dcera je měla docela pozdě a tak byly obě vnučky v tom nejroztomilejším věku. Jedna začala chodit do první tř

Často býváme postaveni před podstatná rozhodnutí, od kterých se následně budou odvíjet naše další osudy. I já jsem se s takovým okamžikem setkala, v době, kdy jsem měla krátce po maturitě. Propadla jsem tehdy naprosto beznadějnému citu k jednomu klukovi ze sousedství, bývalému spolužákovi ze základní školy. Vzhledem ke společným známým jsme se občas setkávali a já jsem postupně zjišťovala, že

Mladý člověk se má většinou proti něčemu bouřit, aby si vybudoval sebedůvěru a svoji vlastní osobnost. Často to bývají vzpoury proti vlastním rodičům a týkají se lásky. U mě to bylo právě tak! Moje vzpoura se odehrála, když mi bylo sedmnáct a ta láska, které se to týkalo, byla mojí první. Jako mladší ze dvou sester jsem byla mazlíčkem rodiny, odmalička rozmazlovaným a pečlivě hlídaným. V šestná

Trochu jsme se se snachou chytly. Ona svoji dceru nutila do panenek, zatímco Eliška si chtěla hrát s autíčky. Snacha mi tvrdila, že to přece není normální. Pak se s tím smířila. Od mala Elišku fascinovala technika. Když viděla na sídlišti bagr, byla jakou vytržení. „Bude z ní inženýrka,“ říkala jsem. „Ale já nechci, aby byla inženýrka,“ rozčilovala se Mirka. Nebyla s ní kloudná řeč. Elišku navlék