Jak jsem se utrhla ze řetězu

Total
1
Shares

Mladý člověk se má většinou proti něčemu bouřit, aby si vybudoval sebedůvěru a svoji vlastní osobnost. Často to bývají vzpoury proti vlastním rodičům a týkají se lásky. U mě to bylo právě tak!

Moje vzpoura se odehrála, když mi bylo sedmnáct a ta láska, které se to týkalo, byla mojí první. Jako mladší ze dvou sester jsem byla mazlíčkem rodiny, odmalička rozmazlovaným a pečlivě hlídaným. V šestnácti mi to začalo lézt na nervy a hledala jsem si způsob, jak rodičovskému dozoru čelit. Musela jsem vlastně bojovat hned se třemi lidmi najednou – kromě otce a matky s námi v domě žila i babička z otcovy strany. A někdy se čtyřmi… to když se k nim přidala i moje o čtyři roky starší sestra Magda.

Byla jsem pod neustálým dozorem

Za tohoto neustálého dohledu bylo jen těžko myslitelné, abych si našla nějakého kluka na chození. Vzala bych zavděk i některým ze spolužáků, jenže na ekonomické škole, kterou jsem studovala, jich zase tak moc nebylo. Ti zajímaví už někoho měli a o ty „outsidery“ jsem zase nestála já. Pak jsem ale náhodou potkala Jindřicha. Byl studentem vysoké školy a přivydělával si brigádně jako plavčík v městském krytém bazénu. Naše třída tam občas chodila místo odpoledního tělocviku. Stačil jeden pohled z očí do očí a všechna moje touha mít kluka získala konkrétní podobu.

Místo do školy jsem šla na rande

A k mému štěstí jsem i já byla Jindrovi sympatická. Nenápadně se mnou zavedl rozhovor a snažil se domluvit si rande. Posmutněla jsem a vylíčila mu, že si doma připadám jako ve vězení. Společně jsme přemýšleli, jak to navléknout, abychom se mohli občas vídat. Naše první rande se odehrálo v době, kdy jsem měla být na hodině matematiky. Šla jsem prostě a normálně za školu.

Výlet do Prahy

Potíže se schůzkami přestaly Jindru brzy bavit a mě také. „Jsi skoro plnoletá holka, Lucko, máš svůj rozum, víš, co děláš,“ přesvědčoval mě. „Nastal čas dokázat rodině, že už tě nemají držet na řetězu.“ Podívala jsem se na něho. „A co navrhuješ?“ zeptala jsem se. Pousmál se. „Příští týden jsou jarní prázdniny. Jedu za kamarádem do Prahy. Pojeď se mnou.“

V první chvíli jsem mu chtěla odpovědět, že se nejspíš zbláznil, pak se mi ale ten plán zalíbil.

Přípravy na tajnou cestu

Doma jsem si nenápadně začala připravovat věci, které budu potřebovat. Vzala jsem si i nějaké našetřené peníze. Jindřich sice řekl, že všechno platí on, ale přece jen jsem nechtěla zůstat na to odkázaná. Největší práci mi dal dopis, objasňující, kde a s kým jsem a proč tam jedu. Nemohla jsem dopustit, aby po mě rodiče vyhlásili policejní pátrání.

Všechno šlo podle plánu

V pátek odpoledne jsem přišla domů ze školy. Všechno mi hrálo do karet. Naši se ještě nevrátili z práce, babička byla u nějaké známé a sestra měla hodinu houslí. Rychle jsem si sbalila připravené věci, dopis jsem umístila tak, aby ho našel ten, kdo první přijde domů, a s pocitem dosud nepoznané svobody jsem se vyřítila z domu. Málem jsem se přitom potkala s vracející se babičkou, ale stačila jsem se schovat v nedaleké telefonní budce.

Užívala jsem si svobody

Jindra už na mě čekal u nádraží. „Jak ti je? Jak se cítíš?“ vyzvídal a já mu odpověděla, že báječně. Na důkaz toho jsem mu dala velkou pusu. Týden v Praze utekl jako voda a byl úžasný. Odjížděla jsem jako dívka, zvyklá na to, že si na ni každý dovolí, a vracela jsem se jako sebevědomá mladá dáma, která si nenechá jen tak něco líbit. Když jsem prošla brankou a ocitla se na chodbě našeho domu, cítila jsem srdce až v krku. No a co, říkala jsem si v duchu, ať mě třeba upálí na hranici. Ten týden s Jindrou za to stál.

Zasypali mě hrozbami a výčitkami

Naši mě viděli oknem, jak přicházím a tak se všichni shromáždili uprostřed obývacího pokoje jako nějaká porota. Byli tam všichni čtyři – otec, matka, babička i Magda. Dívali se na mě jako na největší hříšnici. „Ahoj, tak jsem tady,“ snažila jsem se o veselý tón, ale odpovědí mi bylo mrazivé ticho. „To jste se o mě vážně všichni tak báli?“ tvářila jsem se dotčeně a nechápavě zároveň. Sledovala jsem přitom zaražené tváře všech svých rodinných příslušníků. „No víš, Lucko, jednu noc bychom ještě pochopili,“ řekla babička, „ale celý týden…“ A následovalo spoustu výčitek, hrozeb, zákazů i domluv, které jsem si musela vyslechnout.

Získal si rodiče i babičku

Nakonec to babička uzavřela se slovy o nevybouřeném mládí a rozruch pomalu utichl. Od té doby mě kupodivu začali brát jako dospělou. Dokonce jsem si mohla Jindřicha i pozvat domů. Projevil dostatek odvahy a skutečně přišel, i když tušil, že jde do jámy lvové. Po čtvrthodině si však získal všechny na svou stranu. Po třech letech mu tatínek dokonce požehnal, aby se se mnou oženil. Dnes jsme spolu už skoro třicet let a zanedlouho se dočkáme prvního vnoučete…

Lucie L. (53), Poděbrady

Také se vám může líbit