Ztráta milovaného manžela drtila moje srdce. Nemohla jsem přestat truchlit. Až mě náhoda přivedla na hrad, který mé černé myšlenky jako zázrakem zapudil. Můj Jáchym byl nejlepší muž a člověk, jakého jsem v životě potkala. Jeho smrt mi vzala všechno. Najednou jsem to nebyla já. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a nemohla se nadechnout. Marně se mi snažili pomoci přátelé, rodina i děti. Potácela

Dlouho jsem hledala zaměstnání. Byla jsem jako začarovaná, nikde mě nechtěli. Být závislí na jednom platu v rodině se dvěma dětmi mě dohánělo k zoufalství. Z marného hledání práce jsem se propadla do deprese. Kdo to nezažil, těžko dokáže pochopit, čím„nezaměstnatelný“ člověk prochází. Jak hledáte, chodíte na pohovory, a nakonec jim nestojíte ani za to, aby vám zavolali, že vás nechtějí… Půl roku

Už v pubertě jsem četla zamilované romány a s oblibou sledovala všemožné romantické filmy. Vždy jsem si říkala: „Tohle se v reálném životě prostě stát nemůže.“ Ale opak byl pravdou. Jako náctiletá jsem na lásku moc štěstí neměla. Zatímco moje kamarádky a spolužačky si našly ideálního přítele a měly dlouhodobé vztahy, já jsem zkrátka na kluka, který by splňoval všechny moje požadavky, ne a ne natr

Poklidný dům, kde bydlíme s manželem 30 let, se stal během několika týdnů válečnou zónou. Lidé, kteří se nastěhovali, nám dělají ze života peklo. Do domu jsme se nastěhovali jako mladí manželé už dávno, vychovali v něm dvě děti a těšili se, že zde také dožijeme. Se sousedy jsme se dobře znali. Byli to samí skvělí lidé, s mnohými jsme se sblížili a brali je jako přátele. Vycházeli jsme dobře i s r

Nemohu se léta vyrovnat s tím, že odešel můj chytrý a úspěšný syn. Dlouho jsem se proto chovala ke své dceři nemožně a trápila jí. Najdeme k sobě někdy cestu? Mému Honzíkovi bylo sedmnáct. Než onemocněl, byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být unavený a občas i hodně vyčerpaný, ale přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole. První ročník g

S Lubošem jsme se znali odjakživa, na základní škole jsme chodili do stejné třídy. Výborně jsme si rozuměli a chtěli jsme se vzít. Jenomže on byl až příliš atraktivní... Do svatby chyběl jen jediný týden, a moje pochybnosti vrcholily. Přitom jsem byla přesvědčena o tom, že Luboš je největší láska mého života. Ale už několikrát jsem si vzpomněla na cikánku, kterou jsem potkala na pouti, když mi

Během života se musíme vypořádávat s velkými životními paradoxy. I mě jeden takový potkal, když už jsem vůbec nedoufala, že svého syna ještě někdy uvidím. Tomášek otevřel dveře. „Mami, nemáš hlad? Koupil jsem ti ten sýr, který máš ráda.“ Zavrtím hlavou. Hlad nemám a navíc mám momentálně naprostý pocit štěstí. Jsem tak vděčná osudu, že mě tohle všechno ještě potkalo. Vždyť není to tak dávno, co js

Nikdy bych bývala nevěřila, že nenávist může mít takovou sílu! Ale když jsem si všimla, že se na hrobě začaly náhle objevovat výhrůžné nápisy s ohnivým okrajem, změnila jsem názor… Jako malá holka jsem se s mým bratrancem Šimonem docela snášela. Nebyli jsme sice nejlepší kamarádi, ale dokázali jsme si spolu hrát nebo si i povídat. Jezdili jsme s rodiči k tetě do města a pro mě a moji sestru to

V šeru a sněhové vánici jsme zabloudili. Nemohla jsem nalézt správnou odbočku. Vítr burácel a stromy se ohýbaly. Najednou jsme uslyšeli děsivý výkřik… Stalo se to před pár lety, když mi moje dlouholetá kamarádka Zdenička nabídla pobyt na své chatě v Krušných horách. S nadšením jsem přijala a těšila se, jak si budu užívat víkend s vnoučátky. Nasedli jsme do auta a vyrazili. Po cestě nás zlákaly

V chladném a deštivém počasí mi byla stále zima, toužila jsem po teple a sluníčku, ale neměla dost peněz na nějakou pořádnou dovolenou. Nakonec jsem celou zimu strávila u moře a ještě dostala zaplaceno! Můj předčasný odchod do důchodu byl jedna velká katastrofa. Podnik, kde jsem pracovala řadu let, zkrachoval a na pracovním úřadu se mi málem vysmáli. Prý, kde bych si co sháněla ve svém věku a pož