Nikdy bych bývala nevěřila, že nenávist může mít takovou sílu! Ale když jsem si všimla, že se na hrobě začaly náhle objevovat výhrůžné nápisy s ohnivým okrajem, změnila jsem názor…
Jako malá holka jsem se s mým bratrancem Šimonem docela snášela. Nebyli jsme sice nejlepší kamarádi, ale dokázali jsme si spolu hrát nebo si i povídat. Jezdili jsme s rodiči k tetě do města a pro mě a moji sestru to bylo jako pro holky z vesnice vždy zajímavé dobrodružství. Šimon byl o dva roky starší než já a o čtyři než moje sestra Veronika. Nikdy se nad námi ale nevyvyšoval, spíš si hrál na takového městského ochránce. Hodně jsme toho společně jako děti prožily – počínaje výlety, přes hraní na policajty a zloděje, až po noční bobříky odvahy. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že jednou přijde den, kdy si skoro nebudeme moci přijít na jméno…
Rodinné hádky vypukly naplno
Naše vztahy se pokazily až v dospělosti. A nebylo to ani tak naší vinou, všechno to vlastně zavinili naši životní partneři. Šimonova manželka se absolutně nesnesla s mým mužem Mírou. Měli na všechno naprosto odlišné názory. Mohli jste se vsadit, že když se setkají, do dvou minut si vjedou do vlasů. Já jsem se kvůli tomu nezlobila ani na svého bratrance ani na jeho ženu, mám prostě už takovou smířlivou povahu a akceptuji, že každý člověk je jiný a má právo na vlastní názor. Šimon se však zlobil na mě, jako by mě obviňoval z toho, že jsem si v Mírovi vybrala špatného partnera. Řešení bylo jednoduché – stýkat se co nejméně.
Dědictví nenávist prohloubilo
Naše rozvětvené příbuzenstvo ale často pořádalo různé akce a oslavy, a to nejen ke příležitosti dnům svátků a narozenin, ale konaly se také svatby, pohřby a další události. Navíc jsem bydlela od Šimona celkem nedaleko, poté, co jsem se za svým mužem přistěhovala do stejného města. Kvůli tomu, že se Míra nesnášel s bratrancovou ženou, bylo všechno to hezké z období dětství smazáno a celý život mezi námi vládlo napětí. Všechno pak vyvrcholilo, když zemřela jedna z tet, která byla bezdětná a většinu dědictví odkázala mojí rodině. Na tu Šimonovu zbylo jen pár věcí. Od té doby byla ta nesmířlivá nenávist ze strany bratrance opravdu citelná.
Vážná nemoc nic nezměnila
Myslela jsem si, že se Šimon změní poté, co musel bojovat se zákeřnou nemocí. Kdykoli se někdo z příbuzenstva ocitl ve složité situaci, ostatní se kolem něho tak nějak semkli a pomáhali mu, jak jen to bylo možné. Šimon však odmítal návštěvy, a když ležel v nemocnici, nechal mě a manžela doslova vyhodit. Mrzelo mě to. I navzdory našim rozbrojům jsem ho pořád měla ráda.
Chtěla jsem mu být nablízku
Když se zdálo, že bratranec svůj boj o život definitivně vyhrál, spadl mi kámen ze srdce. Nějaký čas to tak skutečně vypadalo. Jenže pak se nemoc vrátila znovu a v ještě větší síle. Připadala jsem si, že se téměř vnucuji, ale opravdu jsem chtěla bratranci být nablízku a pomoci mu třeba i jen povzbudivými slovy. Ovšem křičel na mě i tehdy, když bylo vidět, že má kruté bolesti. Vyhrožoval mi, že až zemře, nedá mi pokoj a přijde mě strašit. Tehdy jsem to samozřejmě nebrala vážně. Na posmrtný život jsem nevěřila. Cítila jsem jen lítost a bolest.
Děsivý zážitek na hřbitově
O Šimonově smrti jsem se dozvěděla až zprostředkovaně, týden poté, co své nemoci podlehl. Jeho žena uspořádala jen malý pohřeb pro zvané, a mezi těmi jsme já s manželem nebyli. Uplynulo několik dní a nedalo mi to a zašla jsem se podívat alespoň na bratrancův hrob. Právě v ten den jsem pochopila, že některá nenávist může trvat i po smrti. Na náhrobní desce se totiž před mýma očima začaly objevovat hrůzné nápisy a výhrůžky smrtí! Rychle se střídaly a mizely, některé měly ohnivý okraj.
Manžel mi nechtěl věřit
Jen tak něco mě nevyděsí, ale tentokrát jsem málem omdlela hrůzou. Otočila jsem se na podpatku a ze hřbitova jsem rychle utekla. Když jsem o tom řekla manželovi, nechtěl mi věřit. Povídal, že se mi to nejspíš jen asi zdálo, že mi pracovaly nervy. Tak jsem ho poslala, ať se jde přesvědčit sám. Manžel ale trval na tom, abych šla s ním. Nechala jsem se tedy nakonec přesvědčit a další den jsme se vydali na místo posledního bratrancova odpočinku společně.
Zloba, která stále trvá
Všechno se opakovalo, a bylo to možná v ještě horší podobě než předtím. Kolem nás ale procházeli lidé a nikdo z nich na tajemné jevy na hrobě nereagoval. Z toho bylo patrné, že je vidíme pouze my jako oběti bratrancova posmrtného vzteku. Letos to už budou čtyři roky, co se to stalo. Za tu dobu jsem zkusila jít ke hrobu bratrance ještě několikrát. Protože jsem věděla, co mě čeká, už mě to nikdy tolik nevystrašilo. Jsem ale už přesvědčena, že to takhle bude trvat napořád, dokud budu i já na tomto světě. Snad se s tím věčným hněvem nesetkám i po své smrti. Spíš doufám, že pak naše duše dojdou usmíření
Kateřina P. (58), severní Morava
