Domů     Do zimní svatby chyběl jen jediný týden
Do zimní svatby chyběl jen jediný týden
7 minut čtení

S Lubošem jsme se znali odjakživa, na základní škole jsme chodili do stejné třídy. Výborně jsme si rozuměli a chtěli jsme se vzít. Jenomže on byl až příliš atraktivní…

Do svatby chyběl jen jediný týden, a moje pochybnosti vrcholily. Přitom jsem byla přesvědčena o tom, že Luboš je největší láska mého života. Ale už několikrát jsem si vzpomněla na cikánku, kterou jsem potkala na pouti, když mi bylo čtrnáct.

Nechtěla jsem, aby mi věštila z dlaně, i když mi to tak vehementně nabízela. A pak mě honila kolem velkého řetízkového kolotoče, až mi to nahánělo hrůzu.

Nakonec jsem jí ze zoufalství vtiskla do ruky pětikorunu s tím, ať si ji nechá a jde pryč, že o žádnou věštbu nestojím. Ona místo toho popadla mou dlaň, chvíli na ni civěla a potom zachraptěla: “O svou největší lásku přijdeš.

Nebude ti ani pětadvacet let.” Vyjekla jsem a rychle se na celé tohle děsivé setkání snažila zapomenout. Uběhlo deset let, a vytanulo mi na mysli do všech podrobností. Cikánka měla červenou krátkou sukýnku a rozbité koleno, i to jsem si pamatovala.

Týden scházel do svatby, všechno už bylo dávno svědomitě naplánované a zorganizované. Týden do svatby. A já začínala tušit, že pokud se ta veselka uskuteční, budu toho do smrti litovat.

Tělo bez duše

Vždycky jsem toužila po zimní svatbě. Letní svatby mi připadaly kýčovité, ale zimní… to je ta pravá romantika. Bílá krajka na bílém sněhu. Vločky se snášejí nevěstě do vysoko vyčesaných vlasů.

V krbu hoří oheň, na bílém ubruse svícen, je prostřeno ke svatební hostině. Tu jsme měli mít ve výletní restauraci uprostřed lesů. Čtyřicet hostů už se nemohlo dočkat. A budoucí mladá paní se budila ze spaní a přes den chodila jako tělo bez duše.

S Lubošem jsme se znali odmalička, byli jsme přibližně stejně staří, chodili spolu do třídy na základní škole. Čekala jsem na něj šest let, pět z nich studoval vysokou, pak musel na rok na vojnu. On mi za to stál. Věděla jsem, jak moc se líbí holkám.

Ječely nadšením, jen když jsem vytáhla jeho fotku z peněženky. Představovala jsem si svatební fotografie a jak mu to na nich bude slušet, a nadšením přivírala oči. A cítila ty stoupající pochybnosti. Něco nebylo v pořádku.

Psal mi dopisy

Chodit jsme spolu začali, když nám bylo sedmnáct. Třikrát jsme se rozešli. Napotřetí jsem byla přesvědčena o tom, že konec je definitivní. A že s tím donchuanem žít prostě nelze.

Nemluvila jsem s ním, proto mi začal psát dopisy a v ních tvrdit, že tentokrát už konečně dospěl a že se to nikdy, ale opravdu nikdy nebude opakovat. Uvěřila jsem. Třeba skutečně dospěl. Takové věci se stávají a ne každý příběh nutně musí mít špatný konec.

Ve skříni visely svatební šaty, pozvánky jsme dávno rozeslali, prstýnky vybrali a koupili. Hosté se těšili na polévku s játrovými knedlíčky a na svíčkovou. Snad každý už měl pro nás připravený svatební dar.

Vědělo se, kdo nazdobí auta, kdo nesmí pít, aby mohl v noci rozvážet podroušené svatebčany do jejich domovů. Měla jsem v šuplíku vzorně připravené to, co musí mít každá nevěsta, aby všechno dobře dopadlo. Však víte: něco modrého, něco půjčeného, něco starého.

Mráz v zádech

Pracovala jsem jako kadeřnice. Do svatby chyběl jediný týden, a přišla ta dívka. Přála si slavnostní účes. Svatební. Vyčesala jsem jí moc hezký uzel. Vypadala jako princezna.

Pochválila mě, řekla, že se mi účes moc povedl a že by byla ráda, kdybych ji ve svatební den přesně takhle učesala. Zajímala jsem se, kdy to bude, na to ona chladně odpověděla, že ještě neví. To mě udivilo.

Málokdo si zkouší svatební účesy, když ještě ani neví, kdy bude veselka. Ona dodala: “Ale mělo by to být co nejdřív, jsem totiž těhotná, víte? Mohla bych dostat sklenici vody?” Natočila jsem jí sklenici. Vypila ji a povídá konverzačním tónem:

“A jestlipak víte, s kým jsem těhotná?” Ucítila jsem v zádech mráz. A skutečně, vyslovila jméno mého budoucího manžela. Kolem byly moje zvědavé kolegyně, požádala jsem ji, aby šla se mnou ven. Točila se mi hlava. Vzaly jsme si kabáty a vyšly na chodník.

Kolem vířily vločky. Řekla jsem, že jí nevěřím. Vlastně ani jako těhotná nevypadala, byla štíhlá jako proutek. Ubezpečila mě, že je teprve v začátcích. S Lubošem se seznámili v městečku, kde vojákoval. Jmenovala ho, prý tam bydlí.

Znovu jsem opakovala, že jí nevěřím ani slovo. Jenomže ona věděla o Lubošovi úplně všechno. A do svatby zbýval týden.

Zůstaň, kde jsi

Volala jsem Lubošovi okamžitě, nebral telefon ani v práci, ani doma. Pak jsem ze zoufalství volala Petrovi, našemu společnému příteli a zároveň spolužákovi ze základky. Na druhém konci drátu se po mém plačtivém dotazu rozhostilo ticho.

“Ona je to pravda?” brečela jsem. Petr se snažil o uklidňující tón: “Luboš mi nic konkrétního neřekl. Jenom asi před třemi týdny naznačil, že má vážný problém. Naléhal jsem, oč jde, ale nic neprozradil.” Zatmělo se mi před očima.

Pochybnosti zmizely, vystřídala je strašlivá jistota. Přece si nemůžu vzít chlapa, který čeká dítě s jinou. “Asi se zabiju,” špitla jsem do sluchátka. Petr to zřejmě vzal vážně, protože vyjekl: “Proboha, kde jsi? Zůstaň, kde jsi. V kadeřnictví?

Hned tam jedu.” Dojalo mě, že má o mě starost. Čekala jsem na něj před provozovnou, zabalená do kabátu a šály. Třásla jsem se, ale zimou to nejspíš nebylo. Tekly mi slzy.

Obličej tetičky Marie

Petr mě napůl odnesl do auta, přivezl k sobě do bytu, udělal mi silnou kávu a přikryl mě dekou, protože jsem se pořád klepala jako ratlík. Každou chvíli pak volal Lubošovi, který se stále nehlásil. Nejspíš je u něho tamta, uvědomila jsem si.

Představivost mi nakreslila, co všechno se teď bude dít. Odvolávat svatbu, jak se to asi dělá, přemýšlela jsem. V duchu jsem před sebou viděla posměšné obličeje tetičky Marie a sestřenic Ivy a Majky. Taková ostuda! Tolik příprav, a všechno zbytečně.

Tolik peněz! Nahlas jsem se rozplakala, jako malé dítě. Petr otevřel obrovskou bonboniéru a strčil ji přede mě. Bezmyšlenkovitě jsem jedla jeden bonbon za druhým, srkala k tomu kafe a pak i víno, které odněkud vyčaroval. Staral se o mě, jako bych byla sestra.

Řekla jsem mu o té věštbě a tvrdě usnula. Když jsem spala, dovolal se Lubošovi. Ten se přiznal. Cizí dívka mluvila pravdu.

Kdo si mě vezme?

Odvolávat svatbu nebylo nic, co by jednoho naplnilo chutí do života. Dnes už se tomu směju, pochopitelně. Rodiče byli natolik rozumní, že řekli: Lepší odvolat svatbu než být celý život nešťastná. Brečela jsem asi půl roku, myslela jsem, že můj život skončil.

A předsevzala jsem si, že už se nikdy nevdám. “Kdo by si mě taky vzal?” brečela jsem mámě na rameni. Vzpomínám si, že zrovna vařila fazole s vejcem a měla na sobě kostkovanou zástěru. Smála se a povídá: “O jednom bych věděla.

Ničeho sis nevšimla?” A tehdy jako by něco cvaklo. Pochopila jsem. Kdo stál celou dobu po mém boku, utíral mi slzy a nosil čokolády, že prý je to dobré na nervy? Kdo mě bral na veselé filmy a nosil mi humoristickou literaturu, abych přišla na jiné myšlenky?

A ve chvíli, kdy nesl štěně, abych přišla na jiné myšlenky, mu máma povídá: “Petře, ale já tady psa nechci. Toho už si vemte s Lenkou do společné domácnosti.” A to jsme také udělali.

Lenka (59), okolí Ústí nad Labem

Související články
3 minuty čtení
Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku. Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet
3 minuty čtení
Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi šestatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok zase utekl jako voda a přišel máj. Voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla př
6 minut čtení
Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku. Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat. Beznadějně zamilovaná Vyuči
3 minuty čtení
Rozvod vás semele. Člověk se dlouho vzpamatovává a čeká, kdy se konečně z toho dna dostane. Já věřila tomu, že už zůstanu navždycky sama. Naštěstí si mě láska našla. Po rozvodu jsem spálila všechny mosty, dala sbohem milovanému městu a přátelům, z nichž mnozí ani opravdovými přáteli nebyli, prodala byt a koupila domeček na venkově. Sehnala jsem tu i práci v místní prodejničce a sama sobě řekla,
3 minuty čtení
Žila jsem už dlouho v nefunkčním manželství, ale stále jsem se nemohla odhodlat k rozvodu. To se stalo až po srazu se střední školou, kde jsem potkala svou dávnou lásku. Dvacet let jsme se s Mirkem neviděli. Setkali jsme až na jednom srazu se střední školou. Předtím jsme ani on, ani já na srazy nechodili, ale najednou, samozřejmě aniž jsme se domluvili, jsme se tu oba ocitli. Od začátku jsme
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Budoucnost z čajových lístků
nejsemsama.cz
Budoucnost z čajových lístků
Chcete vědět, co vás čeká v budoucnosti? Uvařte si čaj a naučte se věštit z čajových lístků. Možná se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Zjistit, co vás čeká, můžete klidně i v pohodlí domova. Nebojte se, věštění z čaje není vůbec složité. K tomu, abyste poznala svou budoucnost a našla odpovědi na své otázky, vám bude stačit obyčejný sypaný čaj, oblíbený hrneček a vaše šikovné ruce. Čarovné
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
historyplus.cz
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
Jeden z nejmocnějších mužů království Menhart z Hradce je opět za mřížemi. Zatím vždy ho jeho protivníci propustili. Nyní se ukáže, zda se dříve dostaví svoboda, nebo smrt. K husitství má šlechtický synek Menhart II. z Hradce (1398–1449) od mládí vztah. Vždyť i jeho otec Jan starší z Hradce (†1417), nejvyšší zemský hofmistr, se ke kališníkům přidal v roce 1415 po
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
epochalnisvet.cz
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
Na první pohled obyčejné místo. Silnice, která se rozbíhá do čtyř stran. Křižovatka. Ale podle pradávných věr právě tady slábne závoj mezi světy. Je to místo, kde můžete přivolat duchy, uzavřít smlouvu s démonem nebo získat dovednosti, které nejsou z tohoto světa. Opravdu tady můžete změnit svůj osud? A jak vysokou cenu za to zaplatíte?
Každý den poprvé
skutecnepribehy.cz
Každý den poprvé
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
epochanacestach.cz
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
Slunce se mocně opírá o štíty mohutných hor. Na nebi není ani mráček a skoro to vypadá, že ostré vrcholky masivů musejí každou chvilkou protnout blankytně modrou oblohu. Jejich majestátnost a dravost krotí nádherné listnaté lesy, jejichž podzimní „čarokresba” vezme dech všem přihlížejícím. Je jednou z největších zemí a statistické údaje popisující tuto nejlidnatější část
Život Šinkorové řídí žárlivost?
nasehvezdy.cz
Život Šinkorové řídí žárlivost?
Oznámila překvapivý konec svého působení jako pedagožka na konzervatoři a v emotivním příspěvku na sociálních sítích herečka Daniela Šinkorová (52) napsala, že odchází se slzami v očích. Jenže prá
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
iluxus.cz
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
Surfová kancelář Surf-Trip, kterou založili sourozenci Olivovi, naučila za 18 let surfovat tisíce lidí z Česka i Slovenska. Z původně malých surfových kempů vyrostla ve stabilní cestovní kancelář s me
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
epochaplus.cz
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
Připravte se na cestu do míst, kde se zdá, že čas plyne jiným tempem. Myanmar, země s bohatou historií a úchvatnou přírodou, skrývá jeden z nejpozoruhodnějších inženýrských počinů světa – Gokteik Viaduct. Tento monumentální železniční most slibuje nejen dechberoucí výhledy, ale i zážitek, který vám jeden kilometr jízdy protáhne na celou věčnost. Ponořte se s
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
21stoleti.cz
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
Víme, že existovaly, ale vlivem nepříznivých podmínek, nadměrného lovu či činnosti člověka došlo k jejich vyhynutí. Díky vzorkům DNA těchto ztracených tvorů se vědci nyní chtějí pokusit je znovu přivé
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
enigmaplus.cz
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
Na jednom z nejodlehlejších míst na Zemi, v nekonečných vodách Tichého oceánu, se nachází Velikonoční ostrov, domov stovek monumentálních kamenných soch, známých jako Moai. Tyto tajemné kolosy, tyčící
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.