S Lubošem jsme se znali odjakživa, na základní škole jsme chodili do stejné třídy. Výborně jsme si rozuměli a chtěli jsme se vzít. Jenomže on byl až příliš atraktivní…
Do svatby chyběl jen jediný týden, a moje pochybnosti vrcholily. Přitom jsem byla přesvědčena o tom, že Luboš je největší láska mého života. Ale už několikrát jsem si vzpomněla na cikánku, kterou jsem potkala na pouti, když mi bylo čtrnáct. Nechtěla jsem, aby mi věštila z dlaně, i když mi to tak vehementně nabízela. A pak mě honila kolem velkého řetízkového kolotoče, až mi to nahánělo hrůzu. Nakonec jsem jí ze zoufalství vtiskla do ruky pětikorunu s tím, ať si ji nechá a jde pryč, že o žádnou věštbu nestojím. Ona místo toho popadla mou dlaň, chvíli na ni civěla a potom zachraptěla: “O svou největší lásku přijdeš. Nebude ti ani pětadvacet let.” Vyjekla jsem a rychle se na celé tohle děsivé setkání snažila zapomenout. Uběhlo deset let, a vytanulo mi na mysli do všech podrobností. Cikánka měla červenou krátkou sukýnku a rozbité koleno, i to jsem si pamatovala. Týden scházel do svatby, všechno už bylo dávno svědomitě naplánované a zorganizované. Týden do svatby. A já začínala tušit, že pokud se ta veselka uskuteční, budu toho do smrti litovat.
Tělo bez duše
Vždycky jsem toužila po zimní svatbě. Letní svatby mi připadaly kýčovité, ale zimní… to je ta pravá romantika. Bílá krajka na bílém sněhu. Vločky se snášejí nevěstě do vysoko vyčesaných vlasů. V krbu hoří oheň, na bílém ubruse svícen, je prostřeno ke svatební hostině. Tu jsme měli mít ve výletní restauraci uprostřed lesů. Čtyřicet hostů už se nemohlo dočkat. A budoucí mladá paní se budila ze spaní a přes den chodila jako tělo bez duše. S Lubošem jsme se znali odmalička, byli jsme přibližně stejně staří, chodili spolu do třídy na základní škole. Čekala jsem na něj šest let, pět z nich studoval vysokou, pak musel na rok na vojnu. On mi za to stál. Věděla jsem, jak moc se líbí holkám. Ječely nadšením, jen když jsem vytáhla jeho fotku z peněženky. Představovala jsem si svatební fotografie a jak mu to na nich bude slušet, a nadšením přivírala oči. A cítila ty stoupající pochybnosti. Něco nebylo v pořádku.
Psal mi dopisy
Chodit jsme spolu začali, když nám bylo sedmnáct. Třikrát jsme se rozešli. Napotřetí jsem byla přesvědčena o tom, že konec je definitivní. A že s tím donchuanem žít prostě nelze. Nemluvila jsem s ním, proto mi začal psát dopisy a v ních tvrdit, že tentokrát už konečně dospěl a že se to nikdy, ale opravdu nikdy nebude opakovat. Uvěřila jsem. Třeba skutečně dospěl. Takové věci se stávají a ne každý příběh nutně musí mít špatný konec. Ve skříni visely svatební šaty, pozvánky jsme dávno rozeslali, prstýnky vybrali a koupili. Hosté se těšili na polévku s játrovými knedlíčky a na svíčkovou. Snad každý už měl pro nás připravený svatební dar. Vědělo se, kdo nazdobí auta, kdo nesmí pít, aby mohl v noci rozvážet podroušené svatebčany do jejich domovů. Měla jsem v šuplíku vzorně připravené to, co musí mít každá nevěsta, aby všechno dobře dopadlo. Však víte: něco modrého, něco půjčeného, něco starého.
Mráz v zádech
Pracovala jsem jako kadeřnice. Do svatby chyběl jediný týden, a přišla ta dívka. Přála si slavnostní účes. Svatební. Vyčesala jsem jí moc hezký uzel. Vypadala jako princezna. Pochválila mě, řekla, že se mi účes moc povedl a že by byla ráda, kdybych ji ve svatební den přesně takhle učesala. Zajímala jsem se, kdy to bude, na to ona chladně odpověděla, že ještě neví. To mě udivilo. Málokdo si zkouší svatební účesy, když ještě ani neví, kdy bude veselka. Ona dodala: “Ale mělo by to být co nejdřív, jsem totiž těhotná, víte? Mohla bych dostat sklenici vody?” Natočila jsem jí sklenici. Vypila ji a povídá konverzačním tónem: “A jestlipak víte, s kým jsem těhotná?” Ucítila jsem v zádech mráz. A skutečně, vyslovila jméno mého budoucího manžela. Kolem byly moje zvědavé kolegyně, požádala jsem ji, aby šla se mnou ven. Točila se mi hlava. Vzaly jsme si kabáty a vyšly na chodník. Kolem vířily vločky. Řekla jsem, že jí nevěřím. Vlastně ani jako těhotná nevypadala, byla štíhlá jako proutek. Ubezpečila mě, že je teprve v začátcích. S Lubošem se seznámili v městečku, kde vojákoval. Jmenovala ho, prý tam bydlí. Znovu jsem opakovala, že jí nevěřím ani slovo. Jenomže ona věděla o Lubošovi úplně všechno. A do svatby zbýval týden.
Zůstaň, kde jsi
Volala jsem Lubošovi okamžitě, nebral telefon ani v práci, ani doma. Pak jsem ze zoufalství volala Petrovi, našemu společnému příteli a zároveň spolužákovi ze základky. Na druhém konci drátu se po mém plačtivém dotazu rozhostilo ticho. “Ona je to pravda?” brečela jsem. Petr se snažil o uklidňující tón: “Luboš mi nic konkrétního neřekl. Jenom asi před třemi týdny naznačil, že má vážný problém. Naléhal jsem, oč jde, ale nic neprozradil.” Zatmělo se mi před očima. Pochybnosti zmizely, vystřídala je strašlivá jistota. Přece si nemůžu vzít chlapa, který čeká dítě s jinou. “Asi se zabiju,” špitla jsem do sluchátka. Petr to zřejmě vzal vážně, protože vyjekl: “Proboha, kde jsi? Zůstaň, kde jsi. V kadeřnictví? Hned tam jedu.” Dojalo mě, že má o mě starost. Čekala jsem na něj před provozovnou, zabalená do kabátu a šály. Třásla jsem se, ale zimou to nejspíš nebylo. Tekly mi slzy.
Obličej tetičky Marie
Petr mě napůl odnesl do auta, přivezl k sobě do bytu, udělal mi silnou kávu a přikryl mě dekou, protože jsem se pořád klepala jako ratlík. Každou chvíli pak volal Lubošovi, který se stále nehlásil. Nejspíš je u něho tamta, uvědomila jsem si. Představivost mi nakreslila, co všechno se teď bude dít. Odvolávat svatbu, jak se to asi dělá, přemýšlela jsem. V duchu jsem před sebou viděla posměšné obličeje tetičky Marie a sestřenic Ivy a Majky. Taková ostuda! Tolik příprav, a všechno zbytečně. Tolik peněz! Nahlas jsem se rozplakala, jako malé dítě. Petr otevřel obrovskou bonboniéru a strčil ji přede mě. Bezmyšlenkovitě jsem jedla jeden bonbon za druhým, srkala k tomu kafe a pak i víno, které odněkud vyčaroval. Staral se o mě, jako bych byla sestra. Řekla jsem mu o té věštbě a tvrdě usnula. Když jsem spala, dovolal se Lubošovi. Ten se přiznal. Cizí dívka mluvila pravdu.
Kdo si mě vezme?
Odvolávat svatbu nebylo nic, co by jednoho naplnilo chutí do života. Dnes už se tomu směju, pochopitelně. Rodiče byli natolik rozumní, že řekli: Lepší odvolat svatbu než být celý život nešťastná. Brečela jsem asi půl roku, myslela jsem, že můj život skončil. A předsevzala jsem si, že už se nikdy nevdám. “Kdo by si mě taky vzal?” brečela jsem mámě na rameni. Vzpomínám si, že zrovna vařila fazole s vejcem a měla na sobě kostkovanou zástěru. Smála se a povídá: “O jednom bych věděla. Ničeho sis nevšimla?” A tehdy jako by něco cvaklo. Pochopila jsem. Kdo stál celou dobu po mém boku, utíral mi slzy a nosil čokolády, že prý je to dobré na nervy? Kdo mě bral na veselé filmy a nosil mi humoristickou literaturu, abych přišla na jiné myšlenky? A ve chvíli, kdy nesl štěně, abych přišla na jiné myšlenky, mu máma povídá: “Petře, ale já tady psa nechci. Toho už si vemte s Lenkou do společné domácnosti.” A to jsme také udělali.
Lenka (59), okolí Ústí nad Labem
