Tak tohle se může stát jenom mě, pomyslela jsem si. Nedávala jsem v podzemní garáži pozor a omylem přejela muže, který zrovna vystupoval z auta. Netušila jsem, že je to můj nový šéf! Pospíchat se nevyplácí, říkal vždycky můj tatínek. Já zdvihla oči a dodala: „Práce kvapná málo platná.“ Potom jsme se oba rozesmáli. Zůstalo nám to dodnes a vždycky, když se vidíme, řekneme si právě toto pořekadlo. T

Vždycky jsem byla výrazný typ, tak trochu vyčuhující z davu. Vysoká, zrzavé vlasy. Povahově jsem za svým vzezřením nezaostávala. Kam jsem vešla, tam jsem poutala pozornost, a to zejména mužů. O ty jsem nikdy nouzi neměla. Jenže jak už to bývá, i když jsem mohla pomalu mít každého, na koho jsem ukázala prstem, jeden, na kterém mi opravdu záleželo, ten mi nebyl souzen. Jeho tajemnost mě přita

Nebylo ani divu, když jsem zaslechla, jak křičí na celé kolo. Už je to tady zase, pomyslela jsem si a doufala, že to opět neskončí fackou. On je Richard jinak v jádru hodný člověk, ale nesmí cítit, že se mu ubližuje nebo, že mu někdo něco přikazuje ani, že se někomu děje příkoří. Je to takový ombudsman pro sebe i druhé. „Toho ponižování jsem si v mládí užil dost,“ vysvětlil mi jednou, když jsem m

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem při pravidelném běhání v lesoparku byla napadena psem, který utekl svému majiteli z oplocené zahrady. Od té chvíle se psů děsím. Míjela jsem se známými běžci, ale i s maminkami, které zde byly s dětmi na procházce. Neznali jsme se, ale pohled očí, úsměv či milé pokývnutí nahrazovalo pozdrav. Mírně jsem vyklusávala, najednou jsem však pocítila náraz do boku a palč

Zdálo se, že to je jen velmi povedená realistická malba. Běda ale každému, kdo v tom sklípku zůstal po půlnoci. Je to šermíři a milovníky historie oblíbený podnik v centru Prahy, kde se to podle pověstí podzemními chodbami jen hemží. Několika schůdky se dostanete do jiného světa. Klenby a oblouky, bytelné stoly a židle jako ze Středověku a na stěnách torza rytířských zbrojí a štíty s erby. Nejzaj

Od dětství jsem měla jasno, čím chci být. Asistovat při operacích jako sálová sestra! Nemocnice se ale pro mě během několika minut stala noční můrou. Na rozdíl od spolužaček jsem měla od nejútlejšího dětství jasno, čím chci v životě být. Toužila jsem pomáhat, starat se, pečovat a hlavně zachraňovat – proto jsem po základní škole směrovala na střední zdravotnickou školu. Mí rodiče doufali, že budu

Děláme si starost o dvanáctiletou Klárku, která začala nahrávat osobní videa na sociální sítě. Nechtěli jsme jí to zakázat, radši jsem počítač zvládla a hraji si na třináctiletou. Klárka, stejně jako její kamarádky, miluje brouzdání po internetu a neustále si něco ťuká na počítači nebo chytrém telefonu, který si vyprosila od rodičů za dobré vysvědčení. Mluvili s ní několikrát o nebezpečí internet

Můj bratr žil děsivým životem. Byl to sobecký a zlý člověk, trápil všechny, svou ženu bil a děti šikanoval. Když nadešel jeho čas, přišli si pro něj černý kocour s havranem… Mates byl pruďas, rád se napil a pak vytvářel konflikty. Rodina ho nesnášela a přátele ho nemuseli. Děti se s ním, jak začaly rozum brát, rozhádaly a on byl důvodem velmi napjatých rodinných vztahů. Švagrová svého muže nikdy

Nikdy jsem nevěřila na minulé životy. To, co se ale událo v naší rodině poslední dva roky, mě přesvědčilo, že se duše stěhují. Když se naše Rozárka rozpovídala, čekaly jsme různá moudra. Ona mě a mou dceru i přesto překvapila. Neměla sice ještě velkou slovní zásobu a neuměla se přesně vyjadřovat, zato její myšlenky přesahovaly rámec normálního dítěte. Jakmile Rozárka usnula, vedly jsme s její mat

Více než kde jinde zde platí, že chybami se člověk učí. Prosazovala jsem, aby se dcera věnovala tomu, co baví mě. Dnes už vím, že to byla hloupost. Někdy je lepší dát věcem volný průběh. Odmalička jsem se věnovala baletu. Už jako čtyřletá holka jsem u babičky vždycky vyžadovala, aby mně pustila Dvořákovu Mou vlast na gramofonu a já jsem si u toho sama v pokoji tancovala, jindy mi zase rodina děla