Moje starší sestra Romana byla vždycky úplně odlišná. Málokdo, kdo nás viděl poprvé, věřil, že jsme opravdu z jedné rodiny. Já jsem byla živá, neposedná průšvihářka, která má věčně spoustu kamarádů i ctitelů, zatímco tichá a „slušná“ Romana věčně seděla doma. Nikdy jsem si toho nějak moc nevšímala, brala jsem to jako předem danou věc. Až jednoho dne, kdy jsem nechtíc vyslechla rozhovor mámy s Ro

Nenávidím alkohol, protože mi pokazil celý život. Nikomu bych nepřála mamku, co pije, protože je to to nejhorší, co může být. Moje máma vystudovala průmyslovou školu, pracovala jako konstruktérka a ve volném čase šila, pletla, vyšívala nebo pracovala na zahrádce. Všechno se však změnilo poté, co byla propuštěná z práce. Stále častěji byla jakási „jiná“ než všechny ty roky dříve. Tenkrát mi bylo d

Dvacet let jsem si žila jako v bavlnce. O nic se nestarala, nic nezařizovala ani neřešila. Potom přišel rozvod a já se ocitla na úplném dně! Dvacet let společného života mi připadalo jako hezký sen. Užívala jsme si luxusu a nicnedělání. Vážně! Můj manžel byl totiž dědicem několika domů v Praze. Přestal pracovat a začal se starat o svůj nově nabytý majetek. Nebyla to žádná procházka růžovým sadem.

Trvalo mi celou věčnost, než jsem se zamilovala. Až v sedmnácti se mi zalíbil Tomáš, který byl můj pravý opak. Ale překvapivě mezi námi zahořela láska jako trám. Tomáš byl excentrický extrovert, já zase plachý introvert. Ale něco nás k sobě magicky přitahovalo. Když jsme spolu začali chodit, byla to taková téměř dětská láska. Vodili jsme se za ruku, líbali se. Objížděli jsme koncerty, scházeli

Rozvádět se v sedmapadesáti a ještě přijít o střechu nad hlavou, to už je pořádný důvod ke zhroucení. Já si ale řekla, že se oškubat nenechám a s manželem jsem pořádně zatočila! S manželem jsme se poznali už na střední škole a už se od sebe neodloučili. Byli jsme taková ta typická studentská láska. Rodiče, moji i jeho, moc nadšení nebyli. Nic jsme si prý neužili a tak. Tchyně navíc myslela, že je

Manžel byl typický despota, tchyně zlá ženská, tchán, ten raději umřel, než aby se s ní hádal. V tomhle trojúhelníku se zkrátka nedalo žít. Manželova vila byla prostorově špatně vyřešená, jen třípokojová, a tak jsme se tísnili v takovém kamrlíku, tchyně bydlela v ložnici a všichni jsme se scházeli v obývacím pokoji. Můj muž tam věčně sledoval fotbal, neexistovalo, abychom se někdy dívali na po

Celý život marně na něco nebo na někoho čekám. Na to, aby do mého života zavál trochu svěží vítr Nepřišel vítr, ale přímo vichřice. Jak mám žít dál? Lžu, jak když tiskne. Kamarádka Monika mě napjatě poslouchá. A co je nejhorší, ona mi prostě věří a s úsměvem mi půjčí peníze. Naštěstí. Budu mít alespoň na nájem. Nemůžu od ní chtít moc. Vím, že sama nemá na rozdávání. Ale ještě horší je, že mě Moni

Karty, pokud je někdo umí správně vyložit, vždycky odhalí pravdu. A na nás je, jak se s ní dokážeme vyrovnat. Prostřednictvím tajemných sil se někdy dozvíme věci, které bychom radši ani nevěděli! Po pětadvacetiletém spokojeném manželství, během kterého jsme s Jaromírem neprošli žádnou velkou krizí, jsem si připadala jako spokojená žena. Věděla jsem, že ne každý má takové štěstí jako já. Většina

Měly to být jeho vysněné prázdniny. Bohužel, krásné dobrodružství se změnilo v neuvěřitelnou tragedii, z které se už nikdy nevzpamatuji. Stojíme na břehu řeky. Nikdo z nás nemá odvahu ani chuť ponořit do ní jen špičku nohy. Všechno je to ještě příliš čerstvé. Zavřu oči a vidím našeho Pavlíka. Ten by tu nevydržel stát ani chviličku. Ne nadarmo jsme mu říkávali vodní myš. Všichni se mu kvůli tomu s

S přítelem Petrem jsme si udělali výlet k našim německým sousedům. Jakmile jsme překročili hranice, snesla se podivná mlha. Došlo k tomu na začátku minulého roku. Byla polovina ledna a my jsme vyrazili na chalupu našich známých do Horní Blatné – vesnice ležící nedaleko hranic s Německem. Těšili jsme se na to, jak si užijeme klidný prodloužený víkend. Plánovali jsme chodit na výlety do přírody,