Každý člověk touží po nějaké jistotě. V oblasti vztahů jsem tu svoji měla a vždycky mít budu v Dominikovi, mém manželovi.
Potkali jsme se před třiceti lety a už od první chvíle jsme oba věděli, že k sobě jednou budeme patřit. Cítila jsem to tak já a cítil to tak i on. Byla to tak silná láska na první pohled, že jsme si ji vlastně ani nemuseli vyjadřovat slovy – naše oči mluvily úplně jasně.
Poklidné manželství
Čtyři měsíce chození nám pak bohatě stačily na to, abychom naplánovali svatbu. Rok poté se nám narodila dcera a dva roky po ní ještě i syn. Neměli jsme žádné problémy: vztahové, pracovní, finanční. Náš život plynul spokojeně, klidně a nerušeně. Možná až moc klidně, jak jsem si jednoho dne uvědomila.
Romantické začátky
Byl to jeden z těch dnů, kdy se člověk ohlíží do minulosti a rekapituluje. Vzpomínala jsem na různé příhody z doby začátku našeho vztahu s Dominikem. Například naše první milování. Dominika jsem tenkrát musela přimět k iniciativě já, byl příliš slušný a nesmělý. Jeli jsme na dvoudenní výlet a měla to být vlastně naše první společná noc. Znali jsme se tehdy jen tři týdny, což zahrnovalo několik setkání, procházek, večeří a pár polibků. Už tehdy mi bylo jasné, že z nás dvou jsem v intimní oblasti zřejmě já ta zkušenější.
První milování
Nocleh jsme měli zajištěný v jednom malém rodinném hotelu. Až na místě jsme zjistili, že postele jsou oddělené – každá v jednom rohu. Zprvu to vypadalo, že takhle vše i skončí: já budu spát na jedné posteli, Dominik na druhé, jako kamarádi a ne jako pár, který chce něco víc. Pochopila jsem, že to bude na mně. Odešla jsem do koupelny, abych se umyla. Zpátky do pokoje jsem vstoupila nahá a zamířila přímo k Dominikovi. Vlastně jsem si bez řečí vzala vše, po čem jsem toužila – a můj budoucí manžel se ani trochu nebránil. Později prohlásil, že to pro něj byl nejkrásnější zážitek jeho života.
Každodenní stereotyp
Od té doby jsme se milovali samozřejmě už mnohokrát, že to ani nedokážu spočítat, avšak city i vášeň otupil hrot času. To nadšení, které tehdy Dominik projevoval, jako by se utopilo v proudu dnů, týdnů a roků. Ano, byli jsme spokojení a dá se říct, že i šťastní. Stesk po předmanželské romantice mě ale občas dost silně trápil. Připadalo mi, že Dominik bere už vše jako samozřejmost. Ptala jsem se ho občas, jestli se mu ještě líbím – nyní, když mě zná tak dlouho a máme spolu děti. Odpovídal, že ano a někdy se té otázce i divil, takže jsem všechno raději obrátila v nějakou legraci. Uvnitř jsem však cítila, že bych chtěla slyšet a prožít něco jiného, silnějšího.
Vymyslela jsem plán
Stále častěji jsem si uvědomovala, jak jsme se chovali kdysi, za svobodna a do jakého stereotypu jsme upadli patnáct let po svatbě. Rozhodla jsem se proto, že svého manžela překvapím, a tak jsem vymyslela výlet. Naplánovala jsem, že se vrátíme zpátky do minulosti, do místa, kde jsme se poprvé milovali a že ho zase svedu jako tenkrát!
Návrat do minulosti
Ten hotel, jak jsem si zjistila, tam ještě stál. Vše jsem zarezervovala a s rodiči jsem se domluvila, že nám pohlídají děti. Dominikovi jsem o tom výletu řekla až na poslední možnou chvíli – dva dny před víkendem, který měl být plný krásných vzpomínek uvedených znovu do praxe. Bála jsem se, že se třeba bude bránit a můj nápad označí za bláznivý, ale přijal ho, i když ne s takovým nadšením, jaké bych si představovala. Souhlasil dokonce s tím, že se budeme chovat stejně jako tehdy před lety: tedy on nesměle a já svůdně a aktivně.
Pocítila jsem vlnu štěstí
Podařilo se nám to celkem uspokojivě. Neubránila jsem se však vědomí, že je to všechno stejně jen hra a my dva jsme už jiní než tenkrát. Když jsme pak usínali vedle sebe, svěřila jsem se manželovi se svými obavami, že se mu přestávám líbit. Řekl mi, že jsem romantický blázínek, a že když spolu mají dva lidé být napořád, neznamená to, že zůstanou stále stejní. Manželství je i o tom, přijímat změny toho druhého: tělesné i citové. Dodal, že mě má rád takovou, jaká jsem, a přijme mě vždycky takovou, jaká právě budu, protože se mnou spojil svůj život. Do spánku jsem upadla s úsměvem na tváři a v Dominikově náruči. Cítila jsem se konečně zase skutečně šťastná a milovaná.
Další krásná vzpomínka
Když jsem se druhý den ráno probudila, svítilo za oknem hotelového pokoje sluníčko a já si v duchu říkala, že i na tenhle opakovaný zážitek, který nás zase stmelil, budeme jednou společně vzpomínat. Za pět, za deset, za patnáct let.
Miroslava L. (51), severní Čechy
