Gábina s Karlem se rozvedli, když bylo Janičce sedm let. Akorát nastupovala do první třídy, ale první školní den ji šla doprovodit do lavic pouze maminka. Tátu od rozvodu neviděla a Gábinu odloučení od manžela hodně vzalo. Nemohla se rozpadem rodiny smířit, i když jsme se jí a Janičce snažili hodně pomáhat. Nedlouho po rozvodu se ale Gábina znovu zamilovala. Chovala se jako poblázněná. Milan byl

Když se podívám zpět do minulosti, marně hledám chyby, které jsem udělala ve výchově synů. Byli jsme bezproblémová rodina. Se Standou jsme se snažili kluky vychovat tak, aby z nich byli slušní a šťastní lidé. Plánovali jsme, co všechno dokážou a jak budou cílevědomí. Ale zřejmě osud to zařídil jinak. Kdyby se vyplnila alespoň polovina z toho, co jsme si jako pyšní rodiče vysnili, byli bychom spo

Manželovi jsem se přestala líbit a vyčítal mi moji nadváhu. Tak jsem se rozhodla radikálně zhubnout a vzala jsem to zkratkou! Slyšet denně, jak to sluší kolegyni a jak je pěkně štíhlá naše sousedka, by asi nebavilo nikoho. Manžel prostě na mě nenechal nit suchou. Nejdřív jsem se na něho nezlobila, protože měl pravdu. S přibývajícími lety přibývala i moje váha. Prostě, co nové kalhoty, to nová, bo

Letos to bude už padesát let, co jsme se s manželem seznámili. A řekla bych, že poměrně originálním způsobem. Seděla jsem v poloprázdném autobuse a neměla jsem platnou jízdenku. Dnes, ve svém věku, bych si nic takového nedovolila. Ale tehdy mi bylo dvacet dva let a moje uvažování bylo zcela jiné. Takové lehkomyslnější. Stále ještě jsem studovala a měla jsem, jak se říká, hluboko do kapsy. Kapesné

Když je člověk šťastný a spokojený, myslí si, že se na jeho klidu a pohodě, ve které žije, nemůže nic změnit. V ten okamžik však přijde nečekaný úder, který jeho všemi dosavadními jistotami pořádně otřese. Byli jsme úplně normální rodina. Já, můj muž Hynek a syn Ludvík. Měli jsme malý domek na okraji města s velkou zahradou. Já i manžel jsme chodili do práce a syn Ludvík, když vystudoval střední

Některé skutky lidí nelze nikdy pochopit ani omluvit. Opilec, který mohl zachránit život zbaběle ujel. Už je to dva roky a bolí to pořád stejně. Mám za sebou desítky probdělých nocí a moře vyplakaných slz. Dnes konečně uvidím toho darebáka. Dlouho jsem váhala, zda to mám absolvovat. Byla bych totiž schopna uškrtit ho vlastníma rukama. Vím, že žádný trest, který dostane, nebude pro mě dostačující.

Stalo se mi to, co se některým ženám stává: dlouho jsem váhala s vážnou známostí a pak se mě krátce před třicítkou zmocnila panika, že zůstanu na ocet. Pracovala jsem v pánském kadeřnictví, takže by se dalo říct, že jsem možnost potkat někoho zajímavého měla vlastně denně. Nebylo to však tak jednoduché, jak se zdálo. Jen tak někoho oslovit, na to jsem neměla povahu. Víceméně jsem byla odkázaná

Lhát se sice nemá, ale někdy se tomu nevyhnete. Především tehdy, když chcete chránit své nejbližší. I když těžko říct, zda je to dobře. Sousedku jsem zahlédla na poslední chvíli. Už jsem nestačila zabočit do některé boční ulice,abych se jí nenápadně vyhnula. Ale už mě zahlédla a hrne se rovnou ke mně. Vím, co bude následovat. Tak jako vždy poslední dobou, se začne vyptávat na Jiřího. Jakpak se má

Večerní setkání mělo tajemnou a šokující dohru! Při návratu domů se mi stalo něco, co si dodnes neumím vysvětlit. Před několika roky jsem delší čas pobývala u své dcery na jižní Moravě, kam se kdysi provdala. S manželem Kamilem tam měli rodinný domek, kde byl volný pokoj, který mi na dva měsíce poskytli jako moje útočiště. Strávila jsem tam několik týdnů. Mohla jsem si to dovolit, jako vdova v

Dnes už vím, že přísloví: „Nikdy neříkej nikdy“ beze zbytku platí. Trvalo mi ale dlouho, než jsem na to přišla. Skoro celý život. Svatebčané se pomalu scházejí. Pozoruji je z okna, jak postávají na naší zahradě a rozhlížejí se do všech stran. Jsou tu mí věrní přátelé, moje děti se svými kamarády a také úplně cizí lidé, zřejmě kamarádi Františka. Začíná mi být trochu úzko. Všichni tito lidé se seš