Letos to bude už padesát let, co jsme se s manželem seznámili. A řekla bych, že poměrně originálním způsobem. Seděla jsem v poloprázdném autobuse a neměla jsem platnou jízdenku.
Dnes, ve svém věku, bych si nic takového nedovolila. Ale tehdy mi bylo dvacet dva let a moje uvažování bylo zcela jiné. Takové lehkomyslnější. Stále ještě jsem studovala a měla jsem, jak se říká, hluboko do kapsy. Kapesné od rodičů se rozkutálelo během několika dnů. Většina peněz padla za jídlo, lístek do kina a taky za cigarety. Přiznávám, i já jsem, stejně jako většina mladých, tehdy kouřila. Studentský život byl veselý a často jsme s partou kamarádů chodili do hospody. Ale od té doby, co znám Bedřicha – svého manžela, už nekouřím.
Podíval se na mě
Peníze mizely rychlostí blesku, takže na průkazku mi už nezbylo. Jenže jsem se potřebovala rychle dostat na přednášku, a tak jsem naskočila do autobusu. Rozhlédla jsem se kolem, byl téměř prázdný. Vklouzla jsem na zadní sedadlo a vytáhla jsem si sešit, abych si alespoň přečetla poznámky z minulé hodiny. Autobus se pomalu sunul od zastávky k zastávce. Když se na jedné zavřely dveře a autobus se dal zase do pohybu, vzhlédla jsem od sešitu, abych zkontrolovala dění. A v tu chvíli jsem ho spatřila! Revizora! Aspoň jsem si to tenkrát myslela. Podíval se mým směrem a naše oči se střetly.
Vyskočila jsem ven
Přešlápl z nohy na nohu a vydal se ke mně. To bude moje smrt, pomyslela jsem si. Kde jen vezmu peníze na pokutu? Jak to vysvětlím našim? Taková ostuda! Čím více se přibližoval, tím více jsem byla v obličeji rudá. Vypadala jsem jako vlčí mák. Dělala jsem, jakože něco hledám v tašce, i když jsem věděla, že je to marné. Zvedla jsem oči. Revizor stál přímo nade mnou a těmi svými mě doslova propaloval. Bylo mu jasné, že žádnou jízdenku nemám. Polilo mě horko. Co teď? Co si jenom počnu? Autobus náhle zastavil ve stanici a dveře se hlučně otevřely. To mám ale štěstí, pomyslela jsem si. To je moje šance! Bez dalšího zbytečného rozmýšlení jsem se protáhla kolem překvapeného revizora a vyskočila otevřenými dveřmi na chodník. Aniž bych se ohlédla za sebe, začala jsem co nejrychleji utíkat pryč.
Šli jsme na zmrzlinu
Doběhla jsem až do parku dosti vzdáleném od zastávky. Lehkomyslně, jen tak pro kontrolu, jsem se ohlédla přes rameno. Vytřeštila jsem oči. Revizor byl skoro u mě! Tlumeně jsem vykřikla a bezradně jsem se rozhlédla kolem. Nakonec jsem zůstala stát. Utíkat dál by bylo zbytečné a trapné. Statečně jsem se mu postavila a vykřikla jsem. „Jsem studentka, nemám ani korunu!“
Vypadal překvapeně a pak se rozesmál na celé kolo. „Proboha, já nejsem revizor. Chtěl jsem se vás jen zeptat, jestli byste nešla na zmrzlinu. Ale vypadá to, že asi ne, když přede mnou tak zoufale utíkáte.“ Podívala jsem se do jeho krásných modrých očí a taky jsem se rozesmála. Jeho pozvání do cukrárny jsem přijala, stejně jako žádost o ruku rok poté.
Alena H. (73), Plzeň
