Když se podívám zpět do minulosti, marně hledám chyby, které jsem udělala ve výchově synů. Byli jsme bezproblémová rodina. Se Standou jsme se snažili kluky vychovat tak, aby z nich byli slušní a šťastní lidé.
Plánovali jsme, co všechno dokážou a jak budou cílevědomí. Ale zřejmě osud to zařídil jinak. Kdyby se vyplnila alespoň polovina z toho, co jsme si jako pyšní rodiče vysnili, byli bychom spokojení. Tomáš a Martin byli od dětství divocí, ale tak běžně, jako kluci, kteří jsou od sebe a dva roky a zlobí a dovádějí. Hodně se zabavili spolu, ale bylo to na úkor našich uší a pořádku doma. Rozhodli jsme se, že tu přebytečnou energii musejí vybít mimo náš domov. Chodili jsme s nimi pravidelně ven, aby se co nejvíc vyběhali a unavili. Od pěti let hráli fotbal, aby se naučili chovat a přizpůsobit kolektivu. V zimě se Standou lyžovali a bruslili, kdyby je náhodou zaujal hokej, aby se k němu taky dokázali postavit. Standa byl vždy velký sportovec, tak k tomu vedl i kluky. Naučí je to zodpovědnosti, týmové práci a budou trávit čas pospolu. V budoucnosti by je to taky mohlo odradit od pouličního lajdání a drog.
Nebyla s nimi rozumná řeč
Prostě jsme se snažili, aby byli kluci co nejlépe připraveni do života. Ač ve škole nebyli premianti a považovali ji za nutné zlo, chtěli jsme je přimět nad vším přemýšlet a všechno důkladně promyslet. Nemusejí mít vysokoškolské tituly, ale chtěli jsme z nich mít inteligentní lidi. To by se ale nesměli kamarádit se špatnými lidmi. Problémy začaly po nástupu na střední. Tam byla parta opravdu povedená. Kluci chodili za školu, Tomášovi hrozilo propadnutí a Martinovi vyhazov ze školy. Bylo to krušné období, s kluky nebyla rozumná řeč. Těšili jsme se, až se ze své dlouhé puberty vyhrabou. Ale jak to bývá, kluci to mají na dlouho.
Od desíti k pěti
Kolikrát jsme večer se Standou sedávali večer u vína a přemítali, co s těmi kluky uděláme. Na nic světoborného jsme samozřejmě nepřišli. Zákazy ani sankce nepomáhaly. Museli jsme čekat a doufat, že je to zlobení a lajdání jednou přejde. Školu taktak dodělali, ale to nejhorší nás ještě čekalo. Martin hledal práci, ale dlouho v žádné nevydržel. Bydlel doma, ale občas se i týden neukázal a pak byl dotčený, že se vůbec zajímáme, co kde dělá. „Jsem dospělej, nemusím se zpovídat, nechtě mě bejt,“ odbyl nás. To ale netušil, jak to Standu rozhořčí: „Dokud tady bydlíš, budeš nás přinejmenším informovat, co kde děláš!“ křičel na něj naštvaně. Krom toho, že si z toho samozřejmě nic nevzal, začaly nám doma mizet peníze. Standovi zmizely z peněženky dva tisíce a mě pětistovka. To poslední, co jsme si chtěli připustit je, že by to byl náš syn.
Byl závislý
Ale potvrdilo se. Nestalo se to totiž jen jednou a dokonce jsme ho u toho přistihli. Ani se neomluvil, nic nevysvětlil a zase se doma pár dní neukázal. Začali jsme pátrat. A netrvalo dlouho a přišli jsme na to, že Martin hraje automaty a je závislý na hazardu. Zkoušeli jsme ho přemlouvat, ať toho nechá. Jenže závislý člověk může slibovat, ale těžko něco dodrží. Když jsme na něj vyrukovali s psychologem, terapiemi a léčením, zmizel a několik dní se neukázal ani neozval. Trpěli jsme mu to několik let. Poslední kapkou bylo, když se zadlužil, nesplácel a domů nám přišel exekutor zabavovat veškerý cenný majetek. Standovi došla trpělivost a Martina vyhodil z domu. Kam šel, to nevíme, nesdělil nám to, protože prý „s námi skončil“. Nakonec jsme byli my ti špatní. Martina máme pořád rádi. Chtěli bychom mu pomoct, je to přeci náš syn. Ale nevidíme od něj žádnou snahu. Nevidíme ho vlastně skoro vůbec.
Opustil rodinu
S Tomášem to po střední škole vypadalo nadějněji. Začal pracovat ve skladu s elektronikou, kde potkal Soňu. Po dvou letech chození si našli podnájem a brzy potom se stali rodiči. Měli jsme obrovskou radost a vkládali do Tomášovy mladé rodinky velké naděje. Soňa byla milá holka, se kterou jsme si rozuměli i my. Narodila se jim Sárinka. Stali jsme se prarodiči a to pro nás byla velká sláva. Tomáš byl ze své holčičky nadšený. Sledovali jsme s dojetím, jak se náš druhý puberťák změnil v dospělého muže a tátu. Se Soňou jim to klapalo přesně tři roky, než po mateřské nastoupila do práce. Tomáš dělal žárlivé scény a každého Sonina kolegu považoval za jejího milence. Nechtělo se mu zapojit do péče o dceru, která byla doteď pouze na Soně. Bylo mu na obtíž ji vyzvedávat ze školky, když Soňa měla odpolední. Jednou nám Soňa s pláčem volala, že Tomáš nepřišel už druhý den domů. Pak jí napsal jen esemesku, že s ní končí. U nás se po týdnu objevil pro nějaké věci a viděli jsme, že se s ním něco děje. Rozšířené zorničky, trhané pohyby, zrychlená mluva. Jako by byl na drogách.
Snažíme se je zachránit
A nemýlili jsme se. Soňa nám potvrdila, že to na něm pár posledních měsíců taky pozorovala. Prý je nezodpovědný a chová se podivně. Dlouho jsme o něm nikdo nevěděli. Až ho přivedl vyhublého a s abstinenčními příznaky kamarád, že ho našel ležet na ulici. Tomáš souhlasil s léčením. Soňa se Sárinkou jsou s námi v kontaktu a aspoň ony dvě nám dělají radost. Synové se nám nepovedli, to už víme. Teď se jen snažíme je zachránit od toho nejhoršího.
