Dohazovačství patří leda tak do Prodané nevěsty, v moderních dobách nemá co dělat. A pokud ano, pak působí poměrně legračně. Dnes už to zní neuvěřitelně, ale je to pravda. Naši mi dohazovali ženicha, mladíka Ivana, protože si mysleli, že se s ním budu mít dobře. Jeho táta pracoval na okresním národním výboru a byl, jak se hezky říká, velké zvíře. Bydleli ve vile a vzbuzovali dojem, že jsou mocn

Byla mou nejoblíbenější, trápila jsem se, že se ztratila. Podezírala jsem souseda, že ji snědl. Jak se ale ukázalo, běžela pomoct staré, nemocné paní. Jsem z rodiny, která už po několik generací žije v maloměstě na Vysočině. Děti už odrostly a manžel mi utekl za jinou. Za mladší, jak jinak. Mám několik dobrých kamarádek, se kterými zajdu občas na kafe. Jinak jsem věčně zoufale sama. A tak jsem

Utekl dva dny před svatbou. Žila jsem v domnění, že už ho nikdy neuvidím. Když se po letech objevil u mých dveří, nedokázala jsem ho odehnat. Na den, kdy jsem se s Evženem poprvé setkala, nikdy nezapomenu. Jeli jsme stejným vlakem do Prahy, posadil se proti mně, chvíli koukal z okna, a pak jsem ucítila na sobě ten jeho zvědavý pohled. Zvedla jsem hlavu od knihy, a chtěla mu vynadat. Jenže jak j

O svou postavu jsem se hrozně bála. Propadala jsem panice, když jsem po dětech přibrala dvacet kilo. Nakonec jsem pochopila, že na tom nezáleží. V době svého mládí jsem měla postavičku jako lusk, mohla jsem si dovolit upnuté svetříky a odvážné plavky. Kamarádky mi záviděly. „Ty bys mohla dělat modelku!“ slýchala jsem. V pětadvaceti mě uhnal Petr, inženýr v naší firmě, kde jsem dělala sekretářku

Syn je hodný a slušný člověk. To ale nestačí k tomu, abyste byli sympatičtí každému. Čekání v noci na autobus ho stálo málem život. Můj syn Michal ve škole nikdy nepatřil k premiantům, ale nějak dodělal učňák a našel si dobré místo automechanika. Dětství neměl lehké. Byla jsem na něj a jeho dva bratry sama. Měla jsem se hodně co ohánět. Michal byl nejstarší, tak velká zátěž ležela i na něm. Mus

Nikdy by mě nenapadlo, že se mi něco takového stane. V mém věku už jsem si myslela, že život s láskou mám přečtený od první do poslední stránky. Jak se ukázalo, některé kapitoly čekají, až k nim jednou skutečně dozrajeme. A ta moje přišla v okamžiku, kdy jsem to čekala nejméně. Bylo mi čerstvě 65 let, když jsem se přestěhovala do malého města na jihu, abych měla blíž k dceři a vnoučatům. Po man

Měla jsem být obezřetnější. Ale Petr to nemyslel nijak zle, když mi „zapomněl“ při seznámení prozradit, že je otcem. Tvořili jsme zamilovaný pár už více než tři roky a náš vztah byl hezký, to nemůžu popřít. Vlastně jsem lepšího chlapa ani do té doby nepoznala. Malovala jsem si naši budoucnost v růžových barvách... Pořád nic Tři roky chození, tři roky od svatby a já jsem stále nepřicházela

Kdysi dávno jsem potkala muže svých snů. Bohužel jsem neměla dost odvahy na to, abych tuhle svoji životní šanci dotáhla do konce. Teď už je na všechno pozdě. Zbyly jenom vzpomínky, zůstaly otázky. Možná sen, který se ale ve skutečnosti nikdy neodehrál. Byla to naděje Počátkem devadesátých let jsem přijela do Brna za svou bývalou spolužačkou. Dlouho jsem ji neviděla, jenže nedopadlo to dob

Brát v životě všechno vážně a doslova je hloupost. Dnes už to vím a je mi dobře na světě. Moje kamarádka Hanička se tváří naprosto zoufale. „To byl tedy pěkný trapas. Už tam nikdy nejdu. A ty ses tomu ještě smála.“ Dívá se na mě svýma velkýma modrýma očima pěkně vyčítavě. „Taková strašná ostuda! Co si o mně pomyslí. Že už jsem snad nesvéprávná.“ Smála bych se klidně dál, ale vím, že ona by t

Když mi bylo čerstvých šedesát, dala jsem si k narozeninám dort, kytici růží a jedno rozhodnutí: už žádné „už je pozdě“. A nebylo. Byla jsem už ovdovělá, manžel byl skvělý člověk, ale když odešel, zůstala jsem s pocitem, že jsem neprožila celý příběh, jaký bych si přála. Byla jsem spíš praktická, starala jsem se, fungovala, měla rozvrh, plán a zásoby na zimu. A pak najednou nikdo, komu by se da