Čtyři prasátka se tam měla jako v ráji. Každý si je musel oblíbit, majitelé hospody proto nemohli pochopit, proč je někdo otrávil! Byla to taková příjemná místní hospůdka, vždycky čisto, pivo dobře chlazené a paní hostinská výborně vařila. V létě stály venku tři slunečníky, a byla tam taková pohoda, že se nikomu nechtělo domů. Růžová a baculatá Tu sobotu tam bylo rušno, protože se připrav

V zimě napadlo hodně sněhu a prudké jarní tání způsobilo katastrofu. Takovou spoušť jsme nezažili. Pozdě jsem litovala, že jsem zrušila pojistku. Je to už mnoho let, kdy se naším domem prohnala velká voda, tedy spíše bahno. Tu zimu napadlo hodně sněhu a na jaře začal rychle tát. A jako by to nestačilo, začalo navíc pršet. A ten déšť neměl konce... Přišlo to tak rychle, velká voda z okolních pol

S Andulou jsme byly skvělé kamarádky, rozhádaly jsme se kvůli chlapovi na život a na smrt. Pozdě se ukázalo, že to bylo zbytečné. Byl konec prázdnin, já a Andula jsme měly po maturitě, a ten víkend jsme spolu vyrazily do Tisé na severu Čech. Andula pocházela z vesničky nedaleko tohoto místa, a já byla z Ústí. Taky kousek. Chtěly jsme si užít poslední krásné dny, než nastoupíme do práce. Každá j

Vždycky jsem tušila, že můj muž Vilém někoho má. Vedl dvojí život. Setkání se životní sokyní ale nebylo tak dramatické, jak jsme si obě myslely. S Vilémem, mým druhým mužem, nebyl život lehký, já ale v sobě neměla sílu od něj odejít. Občas na nějakou dobu zmizel a já nikdy nevěděla kam. Tušila jsem, že v jeho životě nejsem jediná žena, ale důkazy jsem dlouho neměla. Byla jsem šťastná, když byl

Vladimír byl největší ze třídy a chodil na judo. Ve třídě měl od začátku dobrou pozici. Kluci se s ním od prvního dne kamarádili a holky z něj byly celé pryč. Když jsme se kdysi ve škole poznali, byli jsme ještě děti. Tehdy se Vláďa s rodiči přistěhoval do městečka a učitelka ho přivedla do naší třídy: „Děti, to je Vladimír, bude teď vaším spolužákem.“ Ve třídě všichni zmlkli a obdivně na něj h

Hlídání mé vnučky patří k nejhezčím chvílím, které znám. Ovšem to odpoledne tehdy jsem si opravdu sáhla na dno. Ale vybojovala jsem její život zpátky a jsem prý hrdinka. Pořád si říkám, že kdybych ten den své dceři automaticky neřekla: „Jo, jasně, přiveď ji!“, možná bych teď seděla na chalupě u televize a v klidu se koukala na Ulici. Místo toho, aby se mi hlavou stále dokola honily vzpomínky na

Jsme čtyři sourozenci. Naše rodina byla vždycky plná lásky, ale i těch malých škrábanců, které čas nezahojí. Žijeme v malém městečku. Můj bratr Karel, sestra Marie a náš nejmladší brácha Petr. Teď, když jsme všichni v důchodu, scházíme se pravidelně u mě. Měla by to být idylická setkání postarších sourozenců, ale ukázalo se, že to může probíhat úplně jinak. Každý na to měl vlastní názor V

Je zvláštní, jak jsou naše dvě děti rozdílné, ač měly stejnou výchovu. Ze syna vyrostl úspěšný muž, zato dcera život vůbec nezvládá. Když se ohlížím zpět a přemýšlím, jaký ten náš život vlastně byl, nedokážu nemyslet na to, jaké by to bylo, kdybychom měli jen syna a nesnažili se za každou cenu o další dítě, o tu manželem vysněnou holčičku. Chtěli jsme holku Dcera byla naše takzvaně vymodl

Stalo se to už před mnoha lety. S kamarádkou jsme si volaly, když náš hovor narušily neznámé hlasy. Zvláštní bylo, že jsem je slyšela jen já. Když se v mládí moje nejlepší kamarádka Olga odstěhovala do hlavního města, bylo mi to moc líto. Chyběla mi, byly jsme totiž jako sestry. Nezbývalo nám tedy nic jiného než si často telefonovat a povykládat si o svých životech alespoň tímto způsobem. Jedno

Když mi zemřela maminka, přestala jsem se radovat ze života a utápěla jsem se v žalu. A pak se objevil ten záhadný pavouk. Před dvěma lety mi zemřela maminka. Nebylo to nečekané, protože byla vážně nemocná. V té době jsem se málem obrátila na víru a prosila Boha o zázrak. Ten se nestal a maminka po dlouhém a náročném boji se zákeřnou nemocí zemřela. Ten den jako kdyby ve mně něco vyhaslo. Přest