Sedím po pracovní době ve ztichlé knihovně. Právě zde jsem kdysi potkala svého osudového muže a otce svého jediného, byť nenarozeného, dítěte. V knihovně pracuji už od školy. Je to jedno z těch míst, kde ticho není jen vítané, ale i povinné. A já ho miluju. V tichu není třeba nic vysvětlovat ani se přetvařovat. Vybrala jsem si dobrovolně samotu I když vyjít někdy s některými návštěvníky t

S Ondrou jsem začala chodit ještě jako studentka vysoké školy. Byl to nádherný vztah, narážel ale na jeden problém – neměli jsme příležitost být spolu. Já jsem sdílela podnájem ještě se třemi dalšími dívkami a přivést si tam kluka prostě nepřipadalo v úvahu. A Ondra, který už pracoval, dojížděl do Prahy z jednoho středočeského města. Podkrovní byteček Po půlročním vztahu jsme se rozhodli

Kdysi jsem se pohoršovala nad mimomanželskými vztahy. Něco takového se přece nedělá. Potom jsem se ale do jednoho sama zamotala. Vždycky jsem si říkala, že kdo má opravdu rád, tak nemůže být nevěrný. Brala jsem něco takového prostě jako podvod. Přece, když druhému člověku slíbíte lásku na celý život, máte si za tím slibem stát. Prý jen nezávazný úlet Dvakrát jsem se s podobnými případy se

Všechno zlé je k něčemu dobré, říkávala moje babička. Na vlastní kůži jsem se v dospělosti přesvědčila, že je to pravda a že se babička, moudrá žena, vážně nemýlila. Už je to dávno, skoro třicet let. S manželem jsem se seznámila kvůli šikaně. Já vím, zní to neuvěřitelně, ale je to pravda. Ředitel se tehdy v naší firmě bavil šikanou zaměstnanců, lidi deptal, pokutoval, vyhazoval a měl z toho leg

Táta odešel k jiné ženě, s níž měl další dítě, ale o ně se staral, zatímco já jsem mu byla lhostejná. Mé dětství nebylo jednoduché. Moje vzpomínky na tátu postupně bledly a mizely, vídali jsme se míň a míň. Trápily mě zlé sny, v nichž jsem se vlekla nočním městem, hledala jsem tátu a cítila hluboké zoufalství. Někam se asi schoval, zkontrolovala jsem tmavý prostor za popelnicemi, ale tam byli n

Ta cesta, kterou dobře znala, se najednou proměnila ve sněhový labyrint. Petrolejová lampa jen zázrakem nezhasla, a vedla ji dál. Ta stará petrolejová lampa stojí dodnes na polici v chodbě našeho bytu. Už dávno není funkční, kdysi mi ji darovala babička. A vyprávěla mi k ní i zajímavý příběh. Odehrál se, když byla ještě malá a chodila v naší vesnici do obecní školy. V té době ještě nebylo samoz

Lze z kávy věštit budoucnost? Babička až do své smrti věřila, že ano. Nikdo z nás tomu nevěřil. Pak jsme se nestačili divit. Byla to náhoda, nebo zázrak? Moje babička bydlela v malé vesničce v blízkosti řeky Labe. Po smrti dědy jsem za ní často jezdila, aby byla ve své samotě na chvíli rozptýlena mou přítomností. Babička byla celý život skromná. Všechnu svoji lásku a čas věnovala svým vnoučatům

Zlé jazyky o mně říkaly, že jsem opičí matka a dusím své děti nezdravou láskou. Jenže já jsem také opičí babička. Vnučky chci jen pro sebe! S manželem jsme vychovali šest dětí. Čtyři byly naše vlastní, dvě mojí sestřenice, jež měla se svým mužem těžkou nehodu v autě, kterou bohužel nepřežili. Jejich děti skončily na několik měsíců v dětském domově, než se nám podařilo je získat do naší péče. By

Toho psa všichni v domě milovali, byl chytrý, hodný a poslušný. Jen jedna věc ho dokázala proměnit v zuřivou saň. Přítomnost kočky! Náš dům byl jeden z řady domů v ulici a skoro v každém měli psa nebo kočku, nebo obojí. My měli psa jménem Haryk. Měl to být vlčák, ale spíše to byla „směs ulice“. Ale i tak byl roztomilý a šikovný. Tatínek mu udělal na zahradě prostornou boudu a plně se mu věnoval

Doufala jsem, že si syn vezme z otce odstrašující příklad. Opak byl pravdou. Stal se z něj stejný blázen, posedlý zdravou výživou jako je táta. Já i můj manžel Pavel jsme vyrůstali na vesnici, tak jsem si myslela, že máme na většinu věcí stejný názor. I na jídlo. Vždyť ho doma i ve škole přece také krmili svíčkovou, knedlíkem a slepicí na smetaně! O bůčku ani nemluvě! Nikdy jsme nepochopila, kd