Jak vydržet v jednom vztahu přes čtyřicet let? Náš recept s manželem je humor, trpělivost a hrnek čaje po každé hádce. SJosefem jsme spolu už přes čtyřicet let. V našem malém městečku na nás lidé často koukají s údivem a ptají se, jak je možné, že jsme si za celou tu dobu nikdy nezahýbali a nikdy se nerozvedli. Nemáme na to univerzální odpověď. Možná je to zvyk, možná strach a možná prostě lásk

Na střední škole jsem měla obdivovatele. Protože ale nebyl můj typ, rozhodla jsem se ho odmítnout. Po několika letech se ale moje rozhodnutí změnilo. Když jsem byla na střední škole, měla jsem ve třídě nápadníka. Jmenoval se Radim a byl do mě už od prvního dne naprosto zblázněný. Pro Radima jsem byla středobodem vesmíru. Prý se do mě zamiloval hned, co mě první den školy viděl, a jeho city k

Hledím do okna a dívám se na ulici, kde kdysi běhával můj syn. Jeho potomci si tu moc nepohráli. Snacha to nechtěla. Když byla vnoučata malá, brala jsem je občas na hřiště. Pekla jsem jim buchty a učila je zalévat rajčata na zahradě. Smála se se mnou. Byla jsem pro ně babička, která má čas. Pak se jejich svět změnil. Začala chodit do školy. Té lepší. Snacha to chtěla. Radka, tak se jmenuje, ke

Když mi dcera Tereza oznámila, že má práci, byly jsme obě nadšené. Netušily jsme, jak jí to zničí život. Vždycky jsem ji vedla k tomu, aby si věřila a šla si za svým. Věřila jsem sama, že je dost schopná na to, aby si vybudovala pevné místo ve světě. Nikdy by mě nenapadlo, že se nechá zatáhnout do něčeho, co ji bude pomalu stahovat ke dnu. Moje dcera byla rozvážná, slušná, až příliš důvěřivá

Je mi sedmdesát a čím jsem starší, tím víc se vracím do domu svého dětství. Mého falešného dětství. Vrací se mi pach toho domu. Studená podlaha, dveře do kuchyně, které jsem otevírala opatrně, abych na sebe zbytečně neupozornila. Už jako malá jsem věděla, že tam jsem nějak navíc. Otec měl přísný pohled, ale myslela jsem, že to tak prostě má. Když přišel z práce, sestra mu běžela naproti. Zvedl

Byla jsem doma sama. Bouřka řádila a vichr nám rozbil okno. Najednou se přede mnou objevila temná postava dívky. Déšť hrozil po celý den, ve vzduchu byla cítit bouřka. Do topolů, stojících v řadě jako strážci kolem našeho domku, se opřel vítr. Domek jsme koupili s manželem teprve nedávno. Stál kousek za městem. Snažila jsem se z něj udělat naše hnízdečko, které se mělo co nevidět rozrůst o n

Byla jsem zamilovaná a myslela jsem si, že Vojta je ten pravý. Měli jsme se brát. Pak se ale přihodilo něco záhadného. Před lety rodinný šperk skutečně ukázal, že se v něm skrývá něco mimořádného. Přestože se mi to stalo už v mládí, tak dodnes na tu smutnou a tajemnou příhodu občas vzpomínám. Tehdy se totiž ukázalo, že darovaný prsten má skutečně kouzelné schopnosti. A to jak v kladném, tak i v

Kdysi jsme měli psa, kterého jsme milovali. Když nám zemřel, dlouho jsme to oplakávali. Pak se ale stalo něco, co náš žal zmenšilo. Na návrat do pozemského života v novém těle někteří lidé věří, jiní tuto myšlenku zásadně odmítají a jsou přesvědčeni o tom, že nic takového není možné. Já jsem se vždycky řadila do té první skupiny. Po jedné životní zkušenosti nyní už ale vím, že se reinkarnace

Fungujeme den po dni. S nadějí. Se strachem. S láskou. A já si říkám, že když tohle přežijeme, tak už nás se sestrou nic nerozdělí. Nikdy. Byl to obyčejný večer, když mi Lucka volala z práce. Hlas měla unavený, trochu chraplavý, ale smála se, jak vždycky, když se snažila něco zlehčit. „Víš, já jsem dneska málem usnula u počítače. Asi jsem jen přepracovaná,“ prohodila jakoby nic. Protože jsem sv

Jsem už dost stará na to, abych věděla, jak to na světě chodí, že staří lidé bývají nemocní a odcházejí na věčnost. Na to, jak to vyřešil můj těžce nemocný táta, ale nikdy nezapomenu. Tehdy bylo hrozně horké léto. Můj táta zrovna slavil čtyřiaosmdesátiny. Byl to pořád kus chlapa. Stále chodil rovně, denně si sám holil vousy a rád to komentoval slovy: „Muž, co se nechá oholit cizí rukou, už není