Měl to být můj nový začátek. Ale krátce po nastěhování se v mém bytě začaly dít nevysvětlitelné věci. Těšila jsem se na klidný život v novém podnájmu, ale rychle jsem zjistila, že se v něm dějí divné věci. Předměty jsem nacházela jinde, než jsem je nechala. Když jsem přišla na to, co se v mém bytě děje, nemohla jsem zůstat. Jenom pouhá nepozornost? Když jsem se do toho bytu nastěhovala, v

Dostihla mě lehká mrtvice, která donedávna neměla vliv na mé zdraví. Po čase od příhody jsem však začala slyšet hlasy. Donedávna jsem žila normální život. Máme s Pavlem dvě děti, které jsou dnes už dospělé. Vlastně už jsme s manželem prarodiči. Mohla bych žít normálně, nebýt jedné zásadní změny, která mi nabourala mysl. Bylo toho na mě moc Živím se jako mzdová účetní a konec měsíce je pro

Sedím v kuchyni svého nového bytu. Myslím na léto před dvěma lety, kdy nás nemoc mé dcery Martiny a starosti o bydlení postavily před těžkou zkoušku. Byl červenec, když mi zavolala nejmladší dcera Martina. Seděla jsem tehdy ve svém starém a rozlehlém bytě v Kladně, kde jsem bydlela třicet let. Tady jsme s manželem vychovali naše tři děti. Martinu, Zuzanu a Petra. Její hlas zněl ale tentokrát ji

Loni zemřel můj mladší bratr Karel. Doufala jsem, že jeho odchod nás alespoň všechny zase sblíží. Jak jsem se zmýlila. Karel byl vždy svobodomyslný, proto se nikdy neoženil, neměl děti. Bydlel v chalupě na venkově, kterou po dohodě se mnou a rodiči zdědil on, protože se o ni mohl starat, zatímco já bych na to neměla peníze. Kdykoliv jsem za ním jezdila a trávila tam každou volnou chvíli. Vyn

Znaly jsme se skoro třicet let, než vyšlo najevo, jak málo mě má ráda a závidí mi snad úplně vše, co se v mém životě stane. Žasla jsem. Když jsme se s Hankou poznaly, bylo mi sotva pětadvacet a jí o tři roky víc. Obě jsme tehdy nastupovaly do stejného podniku a rychle jsme si padly do oka. Byla to ta typická ženská sympatie. Věděly jsme o sobě všechno, probíraly muže, práci, rodiče, i to, co ná

Roky jsem se styděla otevřeně přiznat, že jsem milovala dva muže celý život. Dnes už své tajemství skrývat nemusím! Sedím u kuchyňského stolu, stará lampa vrhá měkké světlo na vybledlý ubrus. Venku je ticho, jen vítr občas zašumí v korunách jabloní. Jsem už stará, život jsem si odžila, a přesto mám pocit, že některé věci jsem pochopila teprve teď. Možná je to věk, možná ta samota, která mě nutí

Se sousedem jsme se příliš neznali, paradoxně nás sblížilo, že jsem vyslechla jeho hádku se ženou. U sousedů se hádky občas ozývaly, ale tentokrát to bylo přespříliš. Soused řval, jako by ho na nože brali. Byla jsem zvědavá, a tak jsem se schovala do stodoly. Odtud se dalo pootevřenými dvířky pohodlně koukat do vedlejší zahrady, kde soused hulákal na manželku, která seděla na houpačce a v mém v

Říká se, že by se člověk neměl hrabat v minulosti, spíš hledět dopředu. Jenže, znáte to, přijde chvíle, kdy vytáhnete krabici s fotkami a vzpomínáte. Mohli jsme spolu zestárnout. Tak jsem si to malovala, když jsem slavila osmnácté narozeniny. Byla jsem k zbláznění zamilovaná a mám ho ráda dodnes. Vydrželo mi to celý život. Ale míjíme se a vždycky se míjet budeme. Přitom jsme se k sobě tak hodil

Nikdy jsem žádného ducha neviděla, jednou mi ale zemřeli během dvou měsíců tři nejbližší. Na Svátek zesnulých přišli, aby utěšili můj žal. Krásný a spokojený život jsem žila. To člověk snadno usne na vavřínech a od života nečeká žádný podraz. Samozřejmě každý člověk ví, že mu jednou odejdou rodiče, že možná zemře dříve partner a možná i sourozenci, s čím ale nepočítá nikdy – že mu zemře dítě, n

Od dětství jsem posedlá touhou žít v daleké zemi. Fascinují mě země Dálného východu. Může snad za to vzpomínka na minulý život? Od dětství jsem toužila podívat se do Japonska, nebo do Číny. Byl to můj velký sen. Mou nejoblíbenější knihou, kterou jsem přečetla už ve dvanácti letech jedním dechem, byly Příběhy z čínských tržišť a bazarů. Jako bych ty příběhy už znala, jako by mi je už někdo vyprá