Na svůj dokonalý pořádek jsem byla pyšná. Nakonec se ale z mého chorobného uklízení stala nesnesitelná nemoc, před kterou každý utíkal.

Moje maminka byla posedlá uklízením, což se na mně nepochybně podepsalo.V té dokonalé čistotě jsem se našla. Stal se ze mě snad ještě větší pedant na úklid a na hygienu, než byla ona. Navíc jsem byla odjakživa hrozný hypochondr.

Stačí jediná bakterie nebo virus a klidně „mám“ zítra žloutenku nebo svrab. „Ty se z toho uklízení zblázníš,“ říkávali mí partneři jeden po druhém. A také mě jeden po druhém opouštěli.

Igelity na bačkory

Každý to zabalil a odstěhoval se. Nakonec jsem si našla Roberta. Dezinfikoval i kliky od dveří v bytě, kde bydlel jen on sám. Návštěvy nesnášel, byly podle něj zdrojem infekce. Našli jsme tedy rychle společnou řeč.

Když ke mně poprvé Robert přišel na návštěvu, sám od sebe si navlékl igelity na bačkory, aby neznečistil podlahu. Byla jsem nadšená. Chodit za mými předešlými chlapy celý den s hadrem a smetáčkem byla dřina.

Večer jsem byla urvaná jako mezek, a to mě ještě čekalo povléknout peřiny do čistého. Nikdy jsem si totiž nedokázala lehnout dvakrát do stejných.

Spolu v pasti

Tohle je ten pravý muž pro mě, jásala jsem. A snažila se dotáhnout naše hnízdečko lásky k dokonalosti. Můj vyvolený mi nadšeně pomáhal. Sedačku jsme obalili ráno igelitem, a když jsme přišli z práce, vše otřeli vlhkým hadrem.

Chodili jsme pozdě do práce, protože jsme před odchodem vždy rychle přeluxovali koberce a vytřeli. Pracovala jsem na finančním úřadě, ale spíš než administrativou jsem se zabývala úklidem na pracovním stole.

Robert už nedokázal vyjít ven, jak se bál prachu a znečištěného ovzduší. V práci dal raději výpověď v zájmu svého zdraví. Začali jsme se propadat do vlastního světa plného bludů a zbytečných strachů.

V té době už mi začínalo být jasné, že jsme oba nemocní, ale nedokázala jsem ke změně nastartovat sebe, natož přítele. Třeba jsem si přikázala, že ráno nebudu luxovat. Seděla jsem a bojovala se svým nutkavým pocitem.

Okousala jsem si přitom všechny nehty, zatímco Robert kvílel v posteli, že se dusí špínou. Vnitřní hlas se mi zabodával do mozku: „Musíš uklízet!“ Nakonec jsem nedokázala vzdorovat, popadla vysavač a jako šílená luxovala dvě hodiny.

Vzpomněla jsem si na kamarádku Petru, která mi jednou nabízela nějakého psychiatra. Zavolám jí. Tajně, aby Robert nevěděl.

Konečně!

Když jsem jí vylíčila svůj příběh, ještě ten den mě odvlekla k psychiatrovi. „Muselo to být strašné utrpení,“ řekl mi místo posměchu, který jsem očekávala. A taky mi oznámil, že ta moje „posedlost“ se jmenuje obsedantně kompulzivní porucha.

Když jsem odcházela, svírala jsem v ruce recept na léky proti úzkostným stavům a na kartičce měla další termín návštěvy. Zaplavila mě naděje.

Prý se mohu vyléčit a být normální! Chodit do práce i do kina, aniž bych omdlévala hrůzou, že se nakazím. Pokusila jsem se zachránit i Roberta. Marně. Komu není rady…

Lenka (68), Karviná