Nebyla jsem studijní typ. Moji rodiče ale byli přesvědčeni o opaku. Ještěže tu byl Roman, můj anděl strážný, který mě držel nad vodou.

Maturita pro mě bylo hotové peklo. Nebyla jsem ani za mák studijní typ, avšak nezdravě ambiciózní rodiče nedali jinak, než že mě přiměli podat si přihlášku na gymnázium.

Utěšovala jsem se, že je to předem ztracený boj a že se tam ani nedostanu, ale asi byl toho roku o gympl nějak neobvykle malý zájem – a já se tam dostala. Nastalo období hrůzy.

Poctivě jsem se snažila porozumět chemii či se nabiflovat ruská slovíčka, ale selhávala jsem na všech frontách. Ty čtyři roky byly mimořádně obtížné.

Naštěstí mi pár spolužáků a spolužaček pomáhalo, Roman byl mezi nimi. Že se mi líbí, jsem si uvědomila až ve čtvrťáku, ale to jsem zrovna byla ve velmi špatném psychickém stavu.

Sedláci u Chlumce

Byla jsem přesvědčená, že u maturity rupnu a že to bude šílená ostuda. Máma bude plakat, táta bude nadávat, bylo hrozné si to i představovat. Nad vodou mě držel Roman. Měl se mnou svatou trpělivost.

Tehdy jsem pochopila, že je mi ten hodný hubeňour možná víc než sympatický, jenomže na lásku jaksi nebyl čas. Sedávali jsme pod kaštany a nevnímali, že kvetou. Nevšímali jsme si záhonů, z nichž zářily tulipány a macešky.

Jenom jsme v jednom kuse dělili, násobili, učili se slovíčka a kladli si otázku, kdy byla bitva u Lipan a proč se říká dopadnout jako sedláci u Chlumce. Což mi hrozilo.

K mému úžasu jsem nakonec odmaturovala. Jedním slovem zázrak. Neříkám, že jsem dostala bůhvíjak hezké známky, ale na to se historie neptá, není-liž pravda?

Překvapené oči

Teprve když jsme se s Romanem vypotáceli z maturitní místnosti, všechno z nás jako mávnutím kouzelného proutku spadlo. Najednou jsem se cítila tak lehoučká, že bych mohla vzlétnout a zakroužit nad náměstím.

Také Romanův obličej prozrazoval, že se cítí být na vrcholu štěstí. Najednou mě vzal do náruče, zatočil se se mnou školní chodbou, v níž seděli bledí spolužáci, a vykřikl: „Řekl jsem ti už, že tě miluju?“ Byl to neuvěřitelný okamžik.

Všichni na nás upřeli překvapené oči, ba i pár učitelů tu bylo, taky koukali hodně překvapeně. A pak se najednou, i když měli spoustu starostí, začali usmívat, ba i smát, jako by z nich rovněž spadla tíže zemská.

Rádi na tu neopakovatelnou chvilku s Romanem coby dlouholetí manželé vzpomínáme, a mnozí, kteří jí byli svědkem, na ni také nezapomněli.

Kateřina (61), Východní Čechy