Deset let jsem zasvětila sepisování kroniky našeho městečka. Sbírala jsem příběhy pamětníků, fotky, dopisy. Já sama, ne ona!

Moje sousedka Milada o mé práci věděla a dlouhé roky mi fandila. Občas si četla moje texty a povzbuzovala mě, abych pokračovala dál. To, co začalo jako obyčejný koníček, se postupně proměnilo v rozsáhlou kroniku mapující historii našeho městečka.

Milada měla kontakty na zastupitele, a právě díky ní padl návrh, že by kniha mohla být vydána a slavnostně pokřtěna při výročí města. Všechno se ale změnilo ve chvíli, kdy mě na několik týdnů skolila viróza a následná únava.

Milada, která mi pomáhala s úpravami textů v počítači, se nabídla, že práci dočasně převezme, aby práce nestála a já se nezničila. Oslavy výročí městečka se totiž blížily.

Milada se tehdy chovala velmi starostlivě. Vozila mi nákupy, pravidelně se ptala, jak mi je, a mezitím dál pracovala na našem „společném díle“.

Nic nefungovalo

Když jsem se po měsíci chtěla vrátit k počítači a dopsat poslední kapitolu, zjistila jsem, že přístupová hesla nefungují. „Ty hlavně odpočívej, já už to za tebe doladím. Vím přece, co tam chceš mít,“ uklidňovala mě Milada.

Důvěřovala jsem jí, protože jsem stále nebyla úplně ve formě. Jenže místo drobných úprav začala moje texty postupně přepisovat a přivlastňovat si je. Čím víc se blížilo vydání knihy, tím víc jsem měla pocit, že se něco děje.

Najednou jsem přestala být autorkou a stala se ze mě jen „milá sousedka, která poskytla pár vzpomínek a podkladů“. Milada všude vyprávěla, že kroniku sama zpracovala, upravila a historicky doplnila. Ze mě udělala zmatenou stařenku, která jí občas něco převyprávěla u kávy.

Úplně mě vyšachovala

Na slavnostní křest kroniky jsem se těšila téměř deset let. Původně jsme byly domluvené, že na pódium půjdeme společně. Jenže nakonec tam Milada stála sama, usmívala se do sálu a děkovala „všem, kteří jí při práci pomáhali“. Moje jméno nepadlo ani jednou.

Seděla jsem v první řadě a měla pocit, jako by mi někdo před očima ukradl kus života. Když jsem po skončení programu chtěla jít za ní, jemně mě zastavila.

„Maruško, vypadáš unaveně. Nechceš raději jet domů? Lidé se mě ptají na odborné věci a ty by ses z toho jen vysílila,“ řekla mi. A právě tehdy mi všechno došlo. Nešlo o peníze ani o honorář. Milada chtěla obdiv, uznání a mé místo.

Jsem jen stará paní

Strašné je, že mi nikdo nevěří. Pro okolí jsem jen starší paní, které už se prý občas pletou vzpomínky. Zato Milada je ta obětavá sousedka, která mi údajně pomáhala a chránila mě před náročnou prací.

Nikdy jsem se neuměla chlubit tím, co dělám, a možná právě za to teď platím. Vzala mi roky práce, radost i pocit, že po sobě člověk na světě něco zanechá.

Apolena S. (78), Přerov