Dlouho jsem si dávala za vinu smrt mé malé dcerky Kačenky, až si mě našla neznámá žena a přesvědčila mě, že je načase zase žít. Smrt mé milované Kačenky byla zbytečná. Bylo jí pět let, když ji srazilo auto. Hlídala ji tehdy moje máma, která se na celou tu hrůzu musela dívat. Nikdo si neumí představit, co v takovou chvíli matka prožívá! Jsou to návaly vzteku, pak smutku a nenávisti vůči člověku,

Že existuje štěstí v neštěstí, jsem se přesvědčila už mockrát. Jako tehdy, když mi mého budoucího muže přivedl do života lupič, který si políčil na můj oblíbený obchůdek. Každé léto jsem jezdívala k tetě do Prahy. Obývala malý byt v oprýskaném činžáku, v jehož přízemí byl obchůdek s látkami. Tetička tam byla vedoucí a já měla radost, že jsem jí občas mohla v obchodě pomáhat. Byla zapálená pro s

Byla to záhada. Kroky na chodbě, nikoho jsem tam ale nikdy neviděla. Jedna kolegyně utekla, druhá je nadšená, že máme v práci ducha. Jsem vyučená zdravotní sestra, ale po dvaceti letech práce v nemocnici jsem nastoupila jako ošetřovatelka do domova seniorů. Budova je hezká a plná světla. Při každé noční směně se ale někdo prochází chodbami. Přes den je nás v budově hodně, při noční službě se

Také jste rádi jezdili na pionýrské tábory? To už je dávno. Vzpomínám, jak se ve stanu s podsadou krásně usínalo. Stalo se to na pionýrském táboře. Bylo mi osmnáct let a jela jsem tam jako oddílová vedoucí. Léto zrovna vrcholilo, tábor byl na kraji lesa, spalo se ve stanech s podsadami, ráno nás budila jásavá trubka a běželo se na rozcvičku. Dostala jsem na starosti oddíl nejmenších holčiček

Jsem vděčná za svou schopnost cítit nebezpečí, pomáhá to nejen mně, ale i mému okolí. Díky svým snům jsem už zachránila život. Za život se mi několikrát stalo, že mě sen upozornil na blížící se neštěstí. Poprvé mi bylo třináct let. Zdálo se mi, že moje prababička leží nehybně u sebe doma a čeká na pomoc. Nedalo mi to a druhý den ráno jsem se za ní šla cestou do školy podívat. Ležela na zemi

Když ten pytel kostí vyhrabal pes, chtěla jsem volat policii. Najednou jsem ale usnula a zdál se mi divný sen. S nálezem jsem běžela za farářem. Hrabal na zahradě jako šílený. „Hodný pejsek, asi hledá nějakou zahrabanou kostičku!“ řekla jsem svému příteli, který přišel „na vizitu“ mého nového domu. Koupila jsem ho za babku. Majitel domu zmizel. Jednoho dne se podivínský sběratel starožitnost

Podívala jsem se třeba jen na fotku, a hned měla jasno. Toho nechci! Nedala jsem tak šanci sama sobě najít si dobrého manžela a dětem tátu. Vždycky jsem byla vybíravá. Měla jsem o svém partnerovi přesnou představu, ze které jsem nehodlala slevit. Ve čtyřiceti jsem ale začala mít najednou nepříjemný pocit, že mi ujíždí vlak. Tak jsem to řešila prací. Když jsem se z jedné nudné pracovní záleži

Vždycky jsem svého manžela musela poslouchat. Trvalo dlouho, než jsem v sobě našla sílu, abych přestala žít pod bičem toho otrokáře. Už na základní škole jsme po sobě koukali. Naše rodina nám ale vztah nepřála. V osmnácti jsem otěhotněla. Ríša přišel a řekl, že není na takový závazek připravený. „Musíme se rozejít, tohle já nezvládnu!“ Byla jsem pod velkým stresem, a tak není divu, že jsem p

Cítila, že se blíží její poslední dny, a navzdory těžké nemoci chtěla naposledy vidět svůj rodný dům, kde byla šťastná. Mít babičku je většinou skvělé. Ta moje byla paní doktorová, a moc si na tom zakládala. Měla kamarádku Libušku, se kterou chodila ještě v osmdesáti hrát tenis. Byl to úžasný pohled na jejich hru jako z filmů pro pamětníky. „Já pleju, paní doktorová!“ volala na babičku Libuška.

Celý život jsem toužila splnit si ten sen. A když jsem se dočkala, setkala jsem se s neuvěřitelnou nepřejícností. Nemile mě to překvapilo. V práci jsem patřila mezi chudé ženy, samoživitelky, které se v létě zmohly jen na kempování pod stanem, výjimečně mi půjčil chatu bratr nebo kamarádka z dětství. Jednou jedinkrát jsem byla s dětmi u moře. Vyhrála jsem totiž v soutěži pobyt na tři týdny v