Honíte se a chcete všechno stihnout. Najednou a hned. Přitom ignorujete varovné signály těla, že to nezvládá. Pak musí přijít poslední varování.
Položila jsem mobil na stolek a dopila svou odpolední kávu. Volala kamarádka celá zoufalá, že se musí omluvit, že dneska nestíhá ke mně přijít. Nezlobím se. Musím se nad tím jen pousmát. Je to ale smutný úsměv, protože mám o kamarádku obavy. Je celá vystresovaná a snaží se zvládat snad deset věcí najednou.
Nedokáže být trochu v klidu nad věcí. Zastavit se a rozhlédnout se kolem sebe. Nejde životem jen tak proletět. Na to je příliš krátký. Nevyčítám jí to. Vždyť jsem byla také taková. Ale bojím se, aby nedopadla jako já.
Chtěla jsem to dělat po svém
Už jako dítě jsem toho „stíhala“ opravdu hodně. Dobré známky ve škole, pěvecký a keramický kroužek, tenis, kytara… Lítala jsem z jednoho do druhého a všichni mě za to moc chválili. Nestěžovala jsem si. Bavilo mě to, co dělám, a ničeho jsem se nechtěla vzdát.
Problém byl ale od samého začátku v tom, že jsem si nastavila příliš vysokou laťku. A v dětství, to byl teprve začátek mé honby za skvělou a naprosto dokonalou osobou. Byl to můj velký životní cíl. I když jsem hned od začátku dost tvrdě narážela na odpor svého okolí.
Super žena neláká
Obdiv okolí, jak to všechno zvládám, se totiž postupně měnil v odtažitost. Zvlášť na vysoké škole mi dávalo okolí najevo, jak je svou přílišnou energií štvu. Jak jim vadí má neustálá iniciativa.
I kluci se mi raději vyhýbali, protože se obávali, že se mnou neudrží krok. Alespoň takto mi to objasnila moje kamarádka. Jediná, kterou jsem vlastně měla. Já ale byla ve svém živlu a žádné limity jsem si nedávala.
Objevil se skvělý mužský
Když jsem poznala Viléma, zdál se být tím nejskvělejším chlapem pod sluncem. Moje hyperaktivita mu nevadila. Také si rád dělal věci po svém. Měl různé koníčky a partu kamarádů. To náš vztah vyvažovalo. Začali jsme spolu chodit a po mé promoci jsme se vzali.
Dnes už vím, že chyba se stala hned na začátku. Já sice Viléma považovala pro mě za vhodného partnera, ale opravdová zamilovanost a láska v tom nebyla. Myslím, že na tom byl Vilém podobně, ale nechci mu křivdit.
Všechno klape, jak má
Po narození dcery jsem se vžila do role super matky, super manželky a super ženy. Všechno jsem chtěla mít perfektní a dokonalé. Zvládala jsem to celkem dobře. Ale za jakou cenu! Všem matkám spolužáků mé dcery, jsem lezla strašně na nervy svou „dokonalostí“. Když jsem například upekla dceři k narozeninám třípatrový dort.
Děti, které byly na oslavě, ho pak chtěly k narozeninám také upéct. Manželovi zase vadilo, že když přišel domů unavený z práce, chtěla jsem si jít s ním zaběhat nebo třeba jít do divadla. Někdy jsme se kvůli tomu i pohádali.
Nevydržel to a odešel
Když bylo dceři devět let, Vilém požádal o rozvod a odešel od nás. Náš rozchod proběhl hladce a bez velkých emocí. Vlastně jsem toho ani moc nelitovala. Věděla jsem, že to s dcerou zvládneme, a soustředila jsem se na práci, kde se mi naskytla příležitost posunout se dál.
A já zase chtěla být super pracovnice. A tak jsem místo manželovi a kamarádkám začala lézt na nervy svým kolegům v práci.
Chtěla jsem to „stihnout“
Vždy jsem si potrpěla na to, že chodím všude včas. A všechny jsem kvůli tomu peskovala.Ten osudný den se ale nic nějak nevedlo. Byla jsem stále ve skluzu, protože byla ve skluzu i městská doprava. Když jsem konečně uviděla přijíždět tramvaj, vrhla jsem se bezmyšlenkovitě do vozovky a utíkala, co jsem mohla. Něco mě srazilo k zemi a víc si nepamatuji.
Moje druhé narozeniny
Od té doby slavím 10. března mé druhé narozeniny. Po srážce s autem mě ještě včas dovezli do nemocnice. Při první operaci mi museli amputovat nohu. Dva dny poté jsem zkolabovala a prožila klinickou smrt. Mé srdce se zastavilo a já celých 25 minut plula v neznámu. Teprve, když jsem znovu přišla k životu, jsem pochopila, co všechno se stalo.
Znovu na startovní čáře
Můj život se obrátil vzhůru nohama. Seděla jsem na invalidním vozíku, zdrcená, zoufalá, bez energie a chuti do života. Dcera už byla naštěstí dospělá a mohla se o mě postarat. Ale já měla stejně pocit, že už nic nemá smysl. Byl ze mě jednonohý mrzák. A když jsem se poprvé uviděla v zrcadle, jak visím na berlích a snažím se stát na jedné noze, chtěla jsem všechno vzdát.
Lepší kamarád než manžel
Pak se ale objevil Vilém. Podruhé rozvedený otec desetiletých dvojčat. Začal mě pravidelně navštěvovat a postupně mě přiměl, abych se sebou něco dělala. Začala jsem rehabilitovat, naučila se chodit s protézou, našla si vhodnou práci na kratší úvazek.
S Vilémem jsme jezdili na výlety. Letos jsme byli i u moře. Jsou z nás výborní kamarádi. Vilémovi lépe sedí role přítele než manžela. I on je spokojený, protože prý vždy chtěl ženu, o kterou by se mohl starat. Život je zkrátka plný překvapení. A tak je třeba si ho beze spěchu užívat.
Vendula K. (64), Brno
