Moje dcera kdysi zemřela při porodu. V té šílené době bylo ale potřeba postarat se o dvojčátka, která přišla na svět za tak strašných okolností. Byla to těžká role.
Bála jsem se, zda zeť tak náročnou situaci vůbec dokáže zvládnout. Bolest ze ztráty milované mladičké ženy, nové človíčky, kteří přišli na svět rovnou dva, a on byl také sotva dospělý. A tak jsem si je všechny vzala k sobě.
Dcera byla po mně
Moje milovaná Markéta se mi narodila, když mi bylo devatenáct. Ano, bylo to brzy, ale neuvažovala jsem o tom, že bych šla na potrat. Moc jsem se na miminko těšila a neměla jsem strach vůbec z ničeho. Tenkrát mi pomohli rodiče a já jsem se ze všech sil snažila být dobrou mámou.
A Markétka šla zcela v mých šlépějích a zamilovala se stejně bláznivě jako já a v osmnácti za mnou přišla, že je těhotná. Nemohla jsem jí kázat o morálce, protože jsem naprosto přesně věděla, jak se cítí. Jediné, v čem se ode mě lišila, bylo to, že měla přítele, který ji kvůli těhotenství neopustil.
Opustil mě před porodem
Já jsem takové štěstí neměla. Svoji Markétu jsem vychovávala sama. Její otec se k ní nikdy nehlásil, a tak měla v rodném listě „otec neznámý“, a to i přesto, že jsem moc dobře věděla, kdo jím je. Markétě jsem řekla pravdu hned, když se po tátovi začala ptát. Vysvětlila jsem jí, že se na rodičovství necítil a já se jí zase nechtěla vzdát.
„Nikoho nedonutíš, aby tě miloval, když nechce,“ vysvětlila jsem jí. Naštěstí to přijala jako fakt a víc se tím ve svém životě netrápila. Prostě jsme byly na vše my dvě. Mladým jsem tedy slíbila, že jim se vším pomohu, a ještě před porodem jsme uspořádali malou a rychlou svatbu. Věděli jsme, že děťátka budou dvě, a všichni jsme se moc těšili.
Nebyl čas na truchlení
Během porodu bohužel došlo ke komplikacím, které ji připravily o život. Nebudu se rozepisovat o tom, jak devastující to bylo. Její Petr se z toho zhroutil a já jsem musela zmobilizovat všechny své síly.
Měla jsem pocit, že není ani čas na pořádné truchlení. Najednou byly na světě dvě překrásné holčičky a potřebovaly nás. Petrovi rodiče bydleli na druhé straně republiky a měli doma ještě dva Petrovy mladší sourozence.
Musela jsem jednat
Nepřicházelo v úvahu, že by se přestěhovali za námi. Musela jsem tedy jednat já. Nastěhovala jsem si je i s Petrem k sobě, i když se zeť zpočátku bránil a tvrdil, že všechno zvládne. Poznala jsem ale na něm, že je úplně mimo. Když byly holky vzhůru, člověk neměl ani čas přemýšlet.
Nejnáročnější v mém životě
A tak jsem musela být silná, protože jsem přece jen měla trochu víc zkušeností s miminkem než on. Ale jakmile holky spinkaly, brečela jsem do polštáře. Vyprávěla jsem jim o Markétce, a když se Petr trochu vzpamatoval, zapojila jsem ho do chodu domácnosti.
První rok a půl byl nejnáročnější v mém životě. Kdykoliv holčičky udělaly nějaký pokrok, radovala jsem se a brečela zároveň. Bylo mi líto, že to Markéta nemůže vidět.
Věnoval se dětem, jak mohl
Petr se opravdu snažil a prakticky během chvíle dospěl. Odmítal chodit do hospod, pouze pracoval a věnoval se holkám. Byly z nich rozpustilé a veselé holčičky, kterým se pusa nezastavila.
Měli jsme k sobě blízko
Moudra, která z nich padala, nás rozesmávala každý den. Byli jsme s Petrem tak sehraný tým, že jsem se bohužel přistihla, že k němu začínám chovat poněkud jiné city, než bych měla. Nejhorší na tom bylo to, že občas mi přišlo, že on to cítí podobně.
Byly jsme si s dcerou hodně podobné. Jsem sice o patnáct let starší než on, ale věkový rozdíl nebyl na první pohled patrný. Starosti i společné radosti nás zkrátka sbližovaly. A já si uvědomovala, že to takhle dál nejde.
Nechtěl si nikoho najít
Napřed jsem ho posílala, ať si vyrazí: „Měl by sis najít přítelkyni, už je čas! Jsi mladý chlap. Já holky večer ráda ohlídám,“ zkoušela jsem ho popostrčit. „Jsem nejraději s vámi doma. Nikam se mi nechce,“ odvětil jen. Je pravdou, že společné večery jsme si moc užívali. Vyprávěli jsme si, co jsme za celý den prožili, plánovali si víkendy a chystali se na prázdniny.
Nežiju přece život své dcery
Ale já si dobře uvědomovala, že tohle není můj život, ale život mé dcery. Měla jsem pocit, že na něj nějak nemám právo. Já přece nemůžu nahradit vnoučatům jejich mámu. Mezi mnou a Petrem samozřejmě nikdy k ničemu nedošlo. Ale já na to myslela čím dál častěji. Nebyli jsme zkrátka klasický příklad tchyně a zetě.
Musela jsem odejít
Ani nechci vědět, jestli to cítil podobně, i když jsem ten pocit měla. Ale je to něco, co bylo naprosté tabu. Nakonec jsem se tolik bála, abych neselhala, abych dokázala své emoce udržet pod kontrolou a vše mezi námi nepokazila, že jsem se rozhodla jednat.
Nechala jsem ho s holkami žít si vlastní život. Dvojčata byla na můj byt zvyklá, tak jsem jim ho nechala. Dlouho mi bylo smutno a stýskalo se mi, ale jsem hrdá, že jsem nepodlehla a nepošlapala tak dceřinu památku.
Marie O. (50), Třinec
