Když vás něco takového potká, už se nikdy nezbavíte toho pocitu strachu, beznaděje a paniky. Vryje se vám to do paměti a úzkost vás pronásleduje po zbytek života. Už počtvrté tuto noc vstávám a jdu se podívat vedle do pokoje. Potřebuju se na vlastní oči přesvědčit, že Zdenička leží ve své posteli. Samozřejmě jsem opět probudila manžela, který jen nevrle bručí a říká,že jsem blázen. Asi má pr

Jsou chvíle, které nelze vzít zpátky a které vás budou stále pronásledovat. Jenže některým událostem nelze zabránit. Potápěči stále ještě prohledávají koryto řeky. Zatím marně. Dokud ale nenašli tělo, stále doufám, že Luboš leží někde na břehu. Možná zraněný, ale živý. Tak strašně bych si to přála. Jsem zoufala aa za to, co se stalo, tak trochu cítím odpovědnost. Měl Vikiho moc rád Luboš byl sy

Bohužel jsem až velmi pozdě pochopila, že šanci, kterou od osudu dostaneme, musíme chytit a už nepustit. Já ale tehdy příliš dlouho váhala a tak mi má láska utekla.  Jsem z jednovaječných dvojčat, takže jsme si se sestrou Ivonou podobné opravdu jako vejce vejci. Nikdy nám naše podoba nevadila, naopak jsme z toho těžily. Když jsem měla být zkoušená z předmětu, který jsem tak úplně neovládala, nec

Nikdy jsem neměla moc štěstí na vztahy. Myslím, že jsem byla docela pohledná, normální holka, která studovala střední ekonomku a chtěla mít prima přítele. Ale nějak to nevycházelo. Můj první kluk, Luboš, byl sice takový školní hezounek, ale choval se dost nevybíravě, snažil se mě zesměšňovat před kamarády, a nakonec mě podvedl s jinou spolužačkou. Zvládla jsem to, jenže přijímačky na vysokou o m

S manželem jsem se seznámila ještě za studií. Bezstarostná léta jsme vyměnili za spokojené manželství a děti. Bohužel to nebyla poslední změna v našem životě. S Milanem jsme bydleli ve stejném areálu kolejí. Časem jsem si všimla, že na toho tmavovlasého a tmavookého vysokého kluka narážím čím dál častěji a líbí se mi čím dál víc. Vlastně jsem každý den vstávala s tím, jestli ho potkám. Co vi

Přes to všechno, čím si Bobík prošel, na lidi nezanevřel . Dnes bez něj neudělám krok. Ovdověla jsem před deseti lety, žiji sama v malém domku se zahrádkou. Ale zdraví mi celkem dlouho sloužilo, takže jsme vše zvládala docela dobře. Jenže nic netrvá věčně, a tak i na mě došlo. Začaly mě dost bolet klouby, což mě dohnalo až k doktorovi na ortopedii. Rentgen ukázal začínající artrózu. Pan doktor mi

Byl to můj nevlastní bratr. Když mi ho bylo moc líto, opakovala jsem si to slovo nevlastní stále dokola. Ale nepomáhalo to. Ještě dnes se mi v noci zdá, jak slyším zoufalý řev mého nevlastního bratra Rudy za zdí našeho domu, kde v dílně přistavené k baráku mlátí můj nevlastní otec svého syna z prvního manželství řemenem. Přes záda, nohy, po celém těle. Ruda mi pak vždy ukazoval podlitiny, kter

Padouch, lotr, odporný chlap. Mohla bych pokračovat. Ale to jsou vlastně jen nadávky, protože ve mně je velká zloba. Můj manžel je zkrátka sobec. O tom, jak jsme si žili vlastně donedávna, valnou část našeho společného života, bych mohla barvitě vyprávět docela dlouho a ještě před rokem by mi to činilo potěšení. Teď bych jen ještě víc drásala svoje rány, své srdce, které utrpělo životním zklamá

Člověk se nemá dohadovat kvůli malichernostem a rozcházet ve zlém. Nikdy totiž nevíte, jestli to nejsou vaše poslední společné chvilky. Moje moudrá maminka vždycky říkávala, že i když se večer pohádáme, ráno bychom se měli rozejít do práce či do školy v dobrém. To kdybychom se třeba domů už večer jeden z nás nevrátil? Přiznávám, nebrala jsem tyhle její životní rady úplně vážně. Až přišel okamžik

Na malou Haničku asi nikdy nezapomenu. Se svou nemocí bojovala statečně a jsem ráda, že se nám podařilo jí splnit její velké přání. Pracuji už dlouhá léta na dětské onkologii jako zdravotní sestra. I když ne vždy mají příběhy nemocných dětí špatný konec, přece jen je dnešní medicína už na vysoké úrovni, přece jen ne všechny dopadnou dobře. Člověk se tu musí hodně snažit, aby si je nebral příliš k