Domů     Být navždy ta druhá? S tím se dá těžko smířit
Být navždy ta druhá? S tím se dá těžko smířit
8 minut čtení

Prince na bílém koni jsem se dočkala. Bohužel se ukázalo, že to nebyl princ a ten kůň že maličko pokulhával. Ještě pořád kulhá…

Všechno vypadalo tak idylicky! Byla jsem hloupá husa, teprve dvaadvacetiletá, neměla jsem o skutečném životě ani ponětí. A myslím, že jsem byla opravdu moc šťastná. Vyrostla jsem v provinčním městečku plném čítankových lidiček.

„Nazdar, Aničko, jakpak se ti vede?“ říkali mi s úsměvem známí, když jsem šla ráno pro mléko a čerstvé rohlíky a cestou potkala paní listonošku na obstarožním bicyklu, pana lékárníka, který se hnal do provozovny jako obvykle pozdě, souseda s dogou a druhého souseda s taškou plnou prázdných lahví, a zdaleka všechny nebyly od sodovky.

Byl to malý a možná nudný svět, ale byl můj a hlavně bezpečný a pochopitelný.

Tehdy jsem si naivně myslela, že se i já časem stanu jeho bezstarostnou součástí, budu vesele odpovídat dětem na pozdravy a pochodovat někam do práce, do čistírny, do drogerie, prostě kam mě osud zavane. Dodnes mě mrzí, že se to nestalo. Stačilo tak málo.

Spojit život s milým, laskavým klukem, pokud možno zdejším, a zůstat v bezpečných kulisách nízkých domků a rozkvetlých zahrádek, ve kterých mi bylo dobře. Klidně jsme mohli s tím hodným klukem bydlet u nás doma.

Naši by na to ještě rádi kývli a přistavěli patro. Nechtěli mě pouštět někam do horoucích pekel. Jenže já si nedala říct.

Parfém z Paříže

Stalo se to na tancovačce. Oblékla jsem si nové šaty a zkusila nový účes z dlouhých tmavých vlasů, sahajících až na lopatky. Táta na mě povzbudivě mrkl, netušil, že nastává poslední den mého doposud bezproblémového života.

„Vypadáš jako princezna,“ řekla máma a půjčila mi svůj parfém, který jí dovezla kamarádka letuška z Paříže.

Kráčela jsem do kulturního domu na vysokých podpatcích a s úsměvem na rtech. Moje zkušenosti s muži byly mizivé. Byla to vlastně jedna zkušenost a stála za starou bačkoru.

Čekala jsem na prince a něco mi říkalo, že by se mohl objevit právě dnes v tanečním sále. A taky že do mě málem uhodil blesk, když jsem zvedla oči a on, můj princ, tam stál.

Určitě nebyl zdejší, to bych ho znala. Vysoký, tmavovlasý, v džínách a šedém saku, ruce nedbale zastrčené do kapes. Kapela ohlásila první písničku a on se zeptal, zdali bych si s ním nezatancovala.

Kdyby se nezeptal, asi bych z přemíry beznaděje vyskočila z okna – a skončilo by to trapasem, protože taneční sál se nalézal v přízemí.

Inženýr z Prahy

Bylo mu skoro třicet a byl inženýr. Vyprávěl mi, že pracuje v Praze. „Jen projíždím,“ řekl s posmutnělým úsměvem a mě zamrazilo. Pomyšlení, že o něj přijdu, bolelo jako otevřená zlomenina. Přitom jsem o něm nic nevěděla. Před půlnocí jsme se šli projít k rybníku, a tehdy mi řekl, že nikoho nemá.

Chtělo se mi vzlétnout k černé obloze sem tam posypané hvězdami. Nikoho nemá! Uvítala bych, kdyby se z rozsvíceného kulturáku, který zůstal za námi, linuly tóny klavíru a houslí.

Místo toho sbor neškolených hrdel chutě zpíval Co jste hasiči, co jste dělali, ale to nevadilo. „Kdy odjíždíš?“ zašeptala jsem a při té představě se mi málem zastavilo srdce.

„Přijedu si pro tebe,“ ujistil mě. Věřila jsem mu. Princové jsou čestní, musí mluvit pravdu. V tu dobu jsem se už pomalu měla stěhovat na kolej, začínal mi poslední ročník pedagogické fakulty.

Napřesrok bych promovala – kdybych se bývala nezamilovala, což mě úplně zbavilo soudnosti.

Únorová svatba

Nekecal. Přijel, vídali jsme se stále častěji. Kašlala jsem na školu, nedokázala bych se soustředit, vlastně už jsem ani nevěděla, proč jsem se do studia pustila. Najednou mě zoufale nebavilo. Byly důležitější věci. O Vánocích mě Martin požádal o ruku.

„Po čtyřech měsících?“ křižovala se máma. „Dohromady se neznáte. A co škola? Celý život s tatínkem dřeme, abys studovala.

Chtělas být paní učitelka, vzpomínáš?“ Odpověděla jsem, že si školu možná jednou dodělám, někdy až se trochu vzpamatuju, ale teď je prioritou svatba. Naše únorová svatba.

Byla nádherná. Ne právě velká, jen rodiče, svědci a blízcí příbuzní, ale tím líp, nechtěla jsem žádnou velkou šaškárnu. Když dnes koukám na fotky, musím říct, že jsme byli pár jak z módního časopisu.

Ostatně všichni na nás hleděli s okouzlením. Martinovi rodiče se ke mně chovali, jako bych byla dcera, kterou nikdy neměli. K svatbě jsme od nich dostali jejich pražský byt. Plánovali, že se odstěhují na chalupu. Taková velkorysost.

Zamilovaná

Musím říct, že tohle udělalo dobrý dojem i na moje rodiče, kteří k svatebnímu obřadu zprvu přistupovali skepticky. Máma poprvé připustila, že jsem možná přece jen neudělala hroznou chybu a nezkazila si život. A pohádka trvala dál. Otěhotněla jsem nejspíš hned o svatební noci.

Byla jsem tak zamilovaná, že by to ani ten nejromantičtější film nedokázal věrně vylíčit. I proto jsem významné politické události, které se odvíjely jaksi na pozadí cukrové vaty, v níž jsem si hověla, vnímala jako vzdálený hluk, který se mě ani příliš netýká.

Byla jsem v sedmém měsíci a jako každý den chystala báječnou večeři. Na stole bylo všechno jak se patří, ba i čerstvé květiny. Poprvé nepřišel domů včas. Třeba mi šel něco koupit, zadoufala jsem. Usnula jsem v obýváku na křesle, probudilo mě odemykání dveří.

Ta druhá

Hodiny ukazovaly deset minut po půlnoci. Martin vypadal jako oživlá mrtvola. V obličeji bílém jako smrt hořely vyděšené oči. Omlouval se.

Kolega dostal infarkt, Martin ho vezl do nemocnice a čekal tam na verdikt, lékaři bojovali o nešťastníkův život, naštěstí to dobře dopadlo. Bylo mi vylekaného manžela líto.

Vzal si prášek na spaní, jídla se ani nedotkl.Následující dny se podobaly tomu předchozímu, už si ani nic nevymýšlel, musel by pohřbít veškeré kolegy. Chtěla jsem slyšet pravdu, řekl mi ji. Měl vážnou známost, málem se brali. O tom jsem neměla tušení.

Byla to jeho životní láska, jenže mu utekla za kopečky ještě ke všemu s jeho dobrým kamarádem.

Myslel si, že už ji nikdy neuvidí. Jenže přišla sametová revoluce, otevřely se hranice a životní láska mu zaťukala na dveře kanceláře a s pláčem se mu vrhla do náruče.

Brečela, že udělala strašnou chybu, že měla zůstat s ním, že ho pořád miluje – a zajímala se, jak by to mohla napravit. Dál už jsem neposlouchala, omdlela jsem, probudila jsem se až v nemocnici.

Domů mě nepustili, musela jsem tam zůstat víc než dva měsíce, zbývající do porodu naší dcerušky. Martin za mnou denně chodil, ujišťoval, že ta druhá – Andrea – pro něj nic neznamená. Věděla jsem, že je to lež.

Pochopila jsem, že si mě tak nakvap vzal i proto, aby mu to pomohlo zapomenout na Andreu. Ale nepomohlo.

Představa, že má vlastně volný byt, mě trýznila. Když se narodila Janička, delší dobu mě nezajímalo nic než ona. Jakmile jsem ale částečně procitla z mateřského okouzlení, přicházela rána za ranou. Andreu jsem tušila všude.

Byla siluetou za otevřeným oknem v ložnici, byla každým zazvoněním telefonu, spěšnými krůčky za domovními dveřmi.

Se zaťatými zuby

Nemohla jsem jíst ani spát, nesnesla jsem, když přišel Martin z práce o deset minut později než obvykle. A on mi už ani nic nesliboval. „Občas,“ vysoukal ze sebe jednoho šedivého dne, „se s Andreou budu vídat.

Je to moje kamarádka, nechci se od ní odstřihnout.“ Pochopila jsem, že mám jen dvě možnosti.

Buďto se smířím s faktem, že budu věčně ta druhá, ta, co přišla až po Andree, nebo se musíme rozejít. Vybrala jsem si coby zoufalá matka malé dcerky tu první. A nemůžu říct, že bych toho nelitovala. Svoje nejlepší roky jsem prožila se zaťatými zuby a s krabičkami antidepresiv.

Anna (53), střední Čechy

Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Mimozemský život nemusí být založen na uhlíku
21stoleti.cz
Mimozemský život nemusí být založen na uhlíku
Šest protonů v jádře, schopnost vytvářet čtyři vazby, za pozemských teplot a tlaků pevné skupenství, tak takový je uhlík. Právě on je základním stavebním kamenem veškerého života, jak jej na naší plan
Zoologie: Mláďata goril a návrat losů – Dobré zprávy ze světa zvířat
epochaplus.cz
Zoologie: Mláďata goril a návrat losů – Dobré zprávy ze světa zvířat
Svět zoologie přináší na jaře samé dobré zprávy! Pražská zoologická zahrada se pyšní hned dvěma novými gorilími mláďaty, z nichž nejmladší, samička Gaia, byla slavnostně pokřtěna ikonickou primatoložkou Jane Goodallovou. Zároveň se po desítkách let v české části Krkonoš objevil los evropský, a potvrdil tak dobrou kondici zdejší přírody. Tyto události nejenže ukazují na úspěchy
Chrám Pumapunku: Postavili ho bozi primitivních domorodců?
enigmaplus.cz
Chrám Pumapunku: Postavili ho bozi primitivních domorodců?
Na území bolivijských And v nadmořské výšce 4000 metrů se nachází místo, jehož existence je záhadou. Ruiny chrámového komplexu zvaného Pumapunku jsou tvořeny kamennými bloky tak inženýrsky přesných tv
Vojtková už nebude skákat, jak on píská
nasehvezdy.cz
Vojtková už nebude skákat, jak on píská
Otočily se v manželství Romana Vojtka (53) a Petry Vojtkové (37) role a tentokrát to bude on, kdo bude žadonit o pozornost své lásky? Jeho žena totiž údajně začíná víc stavět samu sebe na první mí
Albrecht II. rázně potlačil pražskou vzpouru
historyplus.cz
Albrecht II. rázně potlačil pražskou vzpouru
„Já jim dám. Kacíři jsou to, a navíc i zrádci!“ rozčiluje se Albrecht Habsburský a s očima zapíchnutýma do podlahy přechází z jedné části komnaty na druhou. Hlavní adept na uvolněný český trůn umí být velkorysý a má smysl pro spravedlnost, ale zdejší kališníci u něj kolaborací s polským princem překročili únosnou mez. Za to
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
epochalnisvet.cz
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
Ač vědci zkoumají rostliny do detailů na úrovni molekul či z globálních perspektiv, jsou stále okamžiky jejich života, jež jsou prakticky neprobádané a dají se na nich udělat průlomové objevy. Jedním z nich je uvolňování pylu prašníky a jeho přenos hmyzem mezi květy. Prchavý děj, k jehož studiu nám víc než moderní přístroje pomůže
Naučila jsem se říkat pravdu do očí
skutecnepribehy.cz
Naučila jsem se říkat pravdu do očí
Lhát se prostě nemá. Nikdy! Ani ve chvílích, kdy člověk nepřizná pravdu jen proto, aby udělal druhým radost. To mě naučila až moje dcera. Jako holka z vesnice jsem byla vychovávána tak, že musím být za každou cenu slušná. Vždy a všude, i v případě, že mi to nebude úplně po chuti. A tak jsem občas snědla to, co jsem
Za tajemnými menhiry po Česku
epochanacestach.cz
Za tajemnými menhiry po Česku
Česká republika je poseta menhiry různého stáří a původu. K některým se pojí temné historické pověsti, jiné jsou vyhlášené pro své energetické působení. Navštivte s námi oblíbené menhiry, jež zdobí naši zem. Zakletý mnich u Drahomyšle Zakletý mnich u Drahomyšle (viz úvodní foto) poblíž Žatce je asi naším nejznámějším menhirem. O tomto kameni také existuje pověst. V
Moje sousedka mi začala dělat problémy
nejsemsama.cz
Moje sousedka mi začala dělat problémy
Nikdy jsem si nemyslela, že se v důchodu budu muset znovu učit říkat „ne“. Jmenuji se Irena, je mi 70 let a až do nedávné doby jsem byla přesvědčená, že mám vcelku klidný a vyrovnaný život. Byla jsem dlouhé roky šťastně vdaná, manžela mi před časem bohužel vzala rakovina. Měli jsme jedinou dceru, ta se
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
iluxus.cz
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
Exkluzivní šampaňské MUMM Cordon Rouge uskutečnilo první piknik v rámci 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Akce, jež proběhla v malebné zahradě hotelu Imperial, přivítala řadu
Muffiny s jahodami a jogurtem
tisicereceptu.cz
Muffiny s jahodami a jogurtem
Jogurt lze naředit několika kapkami mléka. Suroviny na 12 kusů 100 g hladké mouky 120 g pohankové mouky 80 g cukru krystal 1 lžička skořice 2 lžičky prášku do pečiva 2 lžíce oleje 1 rozmix
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
rezidenceonline.cz
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
To všechno naše domovy získají, pokud je vybavíme některým z moderních typů sedacího nábytku s přiznanou konstrukcí ze dřeva či kovu. Zvolené řešení ovlivňuje samozřejmě jak vzhled, tak funkčnost každé sedací soupravy, a to i v případě, že konstrukční prvky nejsou vidět. Ocelové i dřevěné prvky ovšem bývají kvůli svému vzhledu přiznané, a to ve