Prince na bílém koni jsem se dočkala. Bohužel se ukázalo, že to nebyl princ a ten kůň že maličko pokulhával. Ještě pořád kulhá…
Všechno vypadalo tak idylicky! Byla jsem hloupá husa, teprve dvaadvacetiletá, neměla jsem o skutečném životě ani ponětí. A myslím, že jsem byla opravdu moc šťastná. Vyrostla jsem v provinčním městečku plném čítankových lidiček.
„Nazdar, Aničko, jakpak se ti vede?“ říkali mi s úsměvem známí, když jsem šla ráno pro mléko a čerstvé rohlíky a cestou potkala paní listonošku na obstarožním bicyklu, pana lékárníka, který se hnal do provozovny jako obvykle pozdě, souseda s dogou a druhého souseda s taškou plnou prázdných lahví, a zdaleka všechny nebyly od sodovky.
Byl to malý a možná nudný svět, ale byl můj a hlavně bezpečný a pochopitelný. Tehdy jsem si naivně myslela, že se i já časem stanu jeho bezstarostnou součástí, budu vesele odpovídat dětem na pozdravy a pochodovat někam do práce, do čistírny, do drogerie, prostě kam mě osud zavane. Dodnes mě mrzí, že se to nestalo. Stačilo tak málo.
Spojit život s milým, laskavým klukem, pokud možno zdejším, a zůstat v bezpečných kulisách nízkých domků a rozkvetlých zahrádek, ve kterých mi bylo dobře. Klidně jsme mohli s tím hodným klukem bydlet u nás doma. Naši by na to ještě rádi kývli a přistavěli patro. Nechtěli mě pouštět někam do horoucích pekel. Jenže já si nedala říct.
Parfém z Paříže
Stalo se to na tancovačce. Oblékla jsem si nové šaty a zkusila nový účes z dlouhých tmavých vlasů, sahajících až na lopatky. Táta na mě povzbudivě mrkl, netušil, že nastává poslední den mého doposud bezproblémového života. „Vypadáš jako princezna,“ řekla máma a půjčila mi svůj parfém, který jí dovezla kamarádka letuška z Paříže.
Kráčela jsem do kulturního domu na vysokých podpatcích a s úsměvem na rtech. Moje zkušenosti s muži byly mizivé. Byla to vlastně jedna zkušenost a stála za starou bačkoru. Čekala jsem na prince a něco mi říkalo, že by se mohl objevit právě dnes v tanečním sále. A taky že do mě málem uhodil blesk, když jsem zvedla oči a on, můj princ, tam stál.
Určitě nebyl zdejší, to bych ho znala. Vysoký, tmavovlasý, v džínách a šedém saku, ruce nedbale zastrčené do kapes. Kapela ohlásila první písničku a on se zeptal, zdali bych si s ním nezatancovala. Kdyby se nezeptal, asi bych z přemíry beznaděje vyskočila z okna – a skončilo by to trapasem, protože taneční sál se nalézal v přízemí.
Inženýr z Prahy
Bylo mu skoro třicet a byl inženýr. Vyprávěl mi, že pracuje v Praze. „Jen projíždím,“ řekl s posmutnělým úsměvem a mě zamrazilo. Pomyšlení, že o něj přijdu, bolelo jako otevřená zlomenina. Přitom jsem o něm nic nevěděla. Před půlnocí jsme se šli projít k rybníku, a tehdy mi řekl, že nikoho nemá.
Chtělo se mi vzlétnout k černé obloze sem tam posypané hvězdami. Nikoho nemá! Uvítala bych, kdyby se z rozsvíceného kulturáku, který zůstal za námi, linuly tóny klavíru a houslí. Místo toho sbor neškolených hrdel chutě zpíval Co jste hasiči, co jste dělali, ale to nevadilo. „Kdy odjíždíš?“ zašeptala jsem a při té představě se mi málem zastavilo srdce.
„Přijedu si pro tebe,“ ujistil mě. Věřila jsem mu. Princové jsou čestní, musí mluvit pravdu. V tu dobu jsem se už pomalu měla stěhovat na kolej, začínal mi poslední ročník pedagogické fakulty. Napřesrok bych promovala – kdybych se bývala nezamilovala, což mě úplně zbavilo soudnosti.
Únorová svatba
Nekecal. Přijel, vídali jsme se stále častěji. Kašlala jsem na školu, nedokázala bych se soustředit, vlastně už jsem ani nevěděla, proč jsem se do studia pustila. Najednou mě zoufale nebavilo. Byly důležitější věci. O Vánocích mě Martin požádal o ruku.
„Po čtyřech měsících?“ křižovala se máma. „Dohromady se neznáte. A co škola? Celý život s tatínkem dřeme, abys studovala. Chtělas být paní učitelka, vzpomínáš?“ Odpověděla jsem, že si školu možná jednou dodělám, někdy až se trochu vzpamatuju, ale teď je prioritou svatba. Naše únorová svatba.
Byla nádherná. Ne právě velká, jen rodiče, svědci a blízcí příbuzní, ale tím líp, nechtěla jsem žádnou velkou šaškárnu. Když dnes koukám na fotky, musím říct, že jsme byli pár jak z módního časopisu.
Ostatně všichni na nás hleděli s okouzlením. Martinovi rodiče se ke mně chovali, jako bych byla dcera, kterou nikdy neměli. K svatbě jsme od nich dostali jejich pražský byt. Plánovali, že se odstěhují na chalupu. Taková velkorysost.
Zamilovaná
Musím říct, že tohle udělalo dobrý dojem i na moje rodiče, kteří k svatebnímu obřadu zprvu přistupovali skepticky. Máma poprvé připustila, že jsem možná přece jen neudělala hroznou chybu a nezkazila si život. A pohádka trvala dál. Otěhotněla jsem nejspíš hned o svatební noci.
Byla jsem tak zamilovaná, že by to ani ten nejromantičtější film nedokázal věrně vylíčit. I proto jsem významné politické události, které se odvíjely jaksi na pozadí cukrové vaty, v níž jsem si hověla, vnímala jako vzdálený hluk, který se mě ani příliš netýká.
Byla jsem v sedmém měsíci a jako každý den chystala báječnou večeři. Na stole bylo všechno jak se patří, ba i čerstvé květiny. Poprvé nepřišel domů včas. Třeba mi šel něco koupit, zadoufala jsem. Usnula jsem v obýváku na křesle, probudilo mě odemykání dveří.
Ta druhá
Hodiny ukazovaly deset minut po půlnoci. Martin vypadal jako oživlá mrtvola. V obličeji bílém jako smrt hořely vyděšené oči. Omlouval se. Kolega dostal infarkt, Martin ho vezl do nemocnice a čekal tam na verdikt, lékaři bojovali o nešťastníkův život, naštěstí to dobře dopadlo. Bylo mi vylekaného manžela líto.
Vzal si prášek na spaní, jídla se ani nedotkl.Následující dny se podobaly tomu předchozímu, už si ani nic nevymýšlel, musel by pohřbít veškeré kolegy. Chtěla jsem slyšet pravdu, řekl mi ji. Měl vážnou známost, málem se brali. O tom jsem neměla tušení. Byla to jeho životní láska, jenže mu utekla za kopečky ještě ke všemu s jeho dobrým kamarádem.
Myslel si, že už ji nikdy neuvidí. Jenže přišla sametová revoluce, otevřely se hranice a životní láska mu zaťukala na dveře kanceláře a s pláčem se mu vrhla do náruče. Brečela, že udělala strašnou chybu, že měla zůstat s ním, že ho pořád miluje – a zajímala se, jak by to mohla napravit. Dál už jsem neposlouchala, omdlela jsem, probudila jsem se až v nemocnici.
Domů mě nepustili, musela jsem tam zůstat víc než dva měsíce, zbývající do porodu naší dcerušky. Martin za mnou denně chodil, ujišťoval, že ta druhá – Andrea – pro něj nic neznamená. Věděla jsem, že je to lež. Pochopila jsem, že si mě tak nakvap vzal i proto, aby mu to pomohlo zapomenout na Andreu. Ale nepomohlo.
Představa, že má vlastně volný byt, mě trýznila. Když se narodila Janička, delší dobu mě nezajímalo nic než ona. Jakmile jsem ale částečně procitla z mateřského okouzlení, přicházela rána za ranou. Andreu jsem tušila všude. Byla siluetou za otevřeným oknem v ložnici, byla každým zazvoněním telefonu, spěšnými krůčky za domovními dveřmi.
Se zaťatými zuby
Nemohla jsem jíst ani spát, nesnesla jsem, když přišel Martin z práce o deset minut později než obvykle. A on mi už ani nic nesliboval. „Občas,“ vysoukal ze sebe jednoho šedivého dne, „se s Andreou budu vídat. Je to moje kamarádka, nechci se od ní odstřihnout.“ Pochopila jsem, že mám jen dvě možnosti.
Buďto se smířím s faktem, že budu věčně ta druhá, ta, co přišla až po Andree, nebo se musíme rozejít. Vybrala jsem si coby zoufalá matka malé dcerky tu první. A nemůžu říct, že bych toho nelitovala. Svoje nejlepší roky jsem prožila se zaťatými zuby a s krabičkami antidepresiv.
Anna (53), střední Čechy
