Bylo mi tehdy pětadvacet, když jsem se zamilovala do Jindřicha. A to naprosto bláznivě, úplně jsem mu propadla. Nevadilo mi ani to, že je o něco starší. A hlavně ženatý.
Láska je slepá, říká se, a je to pravda. Aspoň já se tenkrát jako totálně zaslepená chovala. Rozumově jsem sice věděla, že nedělám dobře, ale srdci jsem prostě nedokázala poručit. A Jindra mě v mých pocitech zamilovanosti jen utvrzoval. Říkal mi krásná slova, ze kterých se mi točila hlava. Do té doby, i když jsem pár známostí měla, jsem tak opojné pocity nezažila.
Ukradené chvíle
A tak jsem stále víc a víc toužila mít ho jen pro sebe, trávit s ním každičký možný okamžik. Jenže Jindra byl už pár let ženatý a kromě manželky měl ještě dvě děti. A já tak byla v pasti. Ale mohla jsem si tisíckrát říkat, že nemůžu brát dětem tátu, i když – jak mi Jindra tvrdil – ho jeho žena už dávno nemiluje, že s ní zůstává vlastně jen kvůli dětem, pro mě to byly stále „jen“ nějaké cizí děti.
Ale nedalo se nic dělat, musela jsem se spokojit s rolí utajované milenky. Jindra mi vlastně nikdy nesliboval, že by se s manželkou rozvedl, ale já v to stále tajně doufala. Když byl Jindra se svou rodinou, byla jsem jako to tělo bez duše, nechtělo se mi dělat vůbec nic, ani jít s kamarádkami na skleničku, do kina, číst si…
Dočkala jsem se!
Měla jsem pocit, že žiju jedině v těch chvílích, kdy jsem s Jindrou. A taky jsem se bála, že o něj přijdu, tak jsem se snažila nedávat mu moc najevo, jak moc na jeho rodinu žárlím. Nenutila jsem ho, aby se už konečně rozhodl a rozvedl se, i když podle mě nemělo takové manželství žádnou cenu.
A děti by si po čase jistě taky zvykly. Ale zvykla jsem si já, nic jiného mi taky nezbývalo. Takhle nám to vydrželo asi tři roky. A pak najednou moje trpělivost došla nečekaně odměny. Jindrově manželce, která jistě musela něco tušit, došla trpělivost a jednoho dne mu prostě sbalila kufr a řekla, ať si jde bydlet jinam.
Když se s tím kufrem objevil u dveří mého bytu, který jsem měla po prarodičích, byla jsem štěstím bez sebe. Konečně ho budu mít jen pro sebe! Bláhově jsme si myslela, že to tak bude už napořád. Chvíli to bylo krásné, to ano, ale po nějaké době nám to začalo trochu skřípat. Odloučení od rodiny totiž zesílilo Jindrovu touhu po dětech, ale i po manželce.
Kdykoli mu pak zavolala, byl na ni do telefonu jako med, vedli spolu docela dlouhé hovory. A já tím hrozně trpěla. Sice se ke mně choval pořád hezky, ale měla jsem pocit, že pobyt u mě bere jako dočasný. Neplánoval se mnou žádnou budoucnost, nic jsme spolu nepodnikali, žil si vlastním životem a mě do něj moc nezapojoval.
Přesto, nebo právě proto, jsem se pořád snažila, aby nám to fungovalo, vařila jsem mu teplé večeře, prala oblečení, žehlila… Ale jediné, co pro mě dělal on, bylo, že se se mnou sem tam pomiloval. A ani sex s ním už nebyl tak skvělý jako dřív a bylo ho stále míň. A brzy to bylo ještě horší.
Poražená vítězka
Ani jsem nepostřehla, jak se to vlastně stalo. Najednou zase začal jezdit s manželkou na chalupu, častěji a častěji se vracel do jejich bytu a já zůstávala sama. Celé večery i dny jsem proplakala a trápila se. Když jsem se o tom s Jindrou chtěla bavit, zavedl řeč na nějaké jiné, bezvýznamné téma, nebo prostě přestal reagovat.
Byla to prostě marná snaha. Z mých růžových snů o našem soužití a budoucí svatbě najednou nezbylo nic. Konečně mi došlo, že jsem pro něj byla a pořád jsem – jen pouhá milenka, holka pro hezké chvíle. Jeho lásku k rodině jsem neměla šanci překonat. Jeho žena byla zkrátka velmi chytrá a bodovala na celé čáře.
Tím, že ho vyhodila z domu, se jí totiž podařilo udělat z nezkrotného sukničkáře zase milujícího muže a otce. A já už jsem to nedokázala dál snášet. Uvědomila jsem si, že tenhle náš nerovný vztah musím ukončit já sama, že to za mě nikdo neudělá.
A tak jsem udělala to samé, co Jindrova žena – sbalila jsem mu věci do kufru, nechala ho za dveřmi a odjela jsem ke kamarádce. Věděla jsem, že kdybych zůstala doma, nejspíš bych zase podlehla jeho případnému přemlouvání a prosbám. Když jsem se po víkendu vrátila, kufr byl pryč a za dveřmi lístek s jediným slovem: Děkuji. To bylo všechno, co mi po těch letech byl schopen napsat…
Čas vše zahojil
Několik dní jsem nebyla schopná nic dělat, v práci jsem si vzala dva týdny volno a celé dny jsem proležela v posteli a utápěla se v žalu. Nakonec jsem se dala nějak dohromady, ale moje srdce bylo zlomené. Ještě hodně dlouho jsem se nedokázala na žádného muže ani podívat, natož si s ním něco začít.
A taky jsem se bála, že už nikoho takového nenajdu. Trvalo to velmi dlouho, ale čas je opravdu nejlepší lék. Po pár letech jsem naštěstí potkala bezvadného muže, který mě má opravdu rád a je mi oporou. Vzali jsme se, máme dvě krásné děti, malý domek a hezký život. Možná jsem si tím předchozím zklamáním musela projít, abych se vzpamatovala ze své naivity.
Dnes už jsem s tím vyrovnaná. Nedávno jsem Jindru s manželkou potkala na jedné venkovní akci. Asi mě nepoznal, ale já jeho ano, i když se trochu změnil – z bývalého fešáka se stal postarší seladon s bříškem. V té chvíli jsem si uvědomila, že je to všechno už opravdu definitivně za mnou.
Alice (51), Brno
